Amely a Lord Murakumo - 1 část
Amely
Amely jako poloupír
Raviel
Amely vyrostla v krásnou, milou a půvabnou dívku. Dlouhé, světlé vlasy jí splývaly s pravidelnými rysy obličeje a mírně spadaly do krásných šedivých očí. Už 18 let žije se svou tetou Constansií, která ji vychovává jako by byla její dcera. Na své rodiče si už ani nepamatuje. Zemřeli, když jí bylo sotva půl roku - zabili je upíři. Oba pocházeli z urozeného rodu a každý si jich vážil a uctíval je. Po jejich smrti nastalo ve Španělsku bezvládí a úřad prozatimně zastával biskup. Amely měl každý velmi rád. Už odmalička byla velice přátelská a poslušná. Měla hodně přátel a své rodiny si vážila víc, než sama sebe.
„Slečno Amely...“ zaklepal na dveře postarší sluha a vešel dovnitř.
“Co se děje Bernardo?“
„Paní si přeje, abyste s ní jela na projížďku. Čeká na Vás před branou,“ odpověděl přívětivě.
„Děkuji ti Bernardo,“ políbila ho na tvář a běžela ven. Bernardo byl pro ní jako dědeček, kterého nikdy nepoznala. Když byla malá, vždy si s ní hrál a staral se o ní, proto ho brala jako člena své rodiny. Byl jí vždy oporou a ve všem jí pomáhal. Považovala ho za svého nejlepšího přítele.
Seběhla dolů ze schodů a vyběhla ven, až k bráně, kde na ni již čekala teta společně s pár přáteli a jejím bratrancem Ravielem na koních.
„Á tady jsi Amely. Už na tebe čekáme,“ usmála se. Podkoní jí přivedl jejího věrného Arrowa a pomohl jí do sedla. „Vrátíme se k večeři,“ řekla ještě služebné a všichni pobídli koně do kroku. Projížděli se lesem bezmála hodinu a dobře se bavili, když jim přes cestu přeběhl zajíc a Amelyin kůň se splašil. Běžel tryskem vpřed a Amely se ho nedařilo zastavit.
„Arrow stůj...to nic není hochu,“ snažila se ho uklidnit, ale nebylo jí to nic platné. Ostatní se za ní hned rozjeli, ale nemohli jí dohnat. Ne nadarmo byl Arrow nejrychlejší a nejzdatnější kůň v jejich stájích. Po dalších
„Ještě žije.“ Přivázal Arrowa ke svému koni, vzal Amely do náruče a ostatní mu ji pomohli dostat na koně. Jeli klusem zpátky do zámku, kde ji ošetřili a uložili do postele v jejím pokoji. Probudila se další den asi v 1 hodinu ráno. Všichni v zámku spali a všude bylo hrobové ticho. Nevěděla, jak je to možné, ale i přes velkou tmu viděla jako ve dne. Vstala z postele a přešla k zrcadlu, kde se zarazila. To co viděla ji vyděsilo víc, jak milion upírů. Její krásné šedivé oči byly teď černé jako uhel, z úst jí mírně vyčnívaly dlouhé, bílé špičáky a její vlasy měly havraní barvu.- Stal se z ní poloupír.
„To snad není pravda. Co se to se mnou stalo?!“ poodstoupila a posadila se na postel. „To není možné. To ne...“ po tvářích jí začaly téct slzy. Po chvíli jí začala docházet skutečnost, že už nemůže zůstat se svými přáteli ani se svou rodinou.
Komentáře
Přehled komentářů
no jo porád....furt do mě rej =oP...ty ses nikdy nespletla viď? =oP...A neboj...všechno bude ;o)
P.S.: Dík za koment ;o)
oprav to a piš dál ;)
(Jeanne, 13. 11. 2008 16:04)havranovou barvu:D okamžitě to oprav nebo si mě nepřej:D trdlo jedno xD zatím k tomu nemůžu nic moc říct - je to strašně krátké, ale i ten kousek se jeví jako dobrý začátek:) pokračuj, má milá, pokračuj xD
...^^;
(Luna, 13. 11. 2008 19:55)