Jdi na obsah Jdi na menu
 


Amely a Lord Murakumo - 3 část

29. 12. 2008

Obrazek

 

 

 

 

  Lord Murakumo

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

         

 

 Samuel

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

  Alegro

 

 

 

 

 

 

 

Amely vyšla z pokoje, kde se střetla s ostatními obyvateli domu. Společně se pak šli podívat, co se děje. Jakmile vešli do kuchyně, čekalo je nemilé překvapení. Nad kuchařem se skláněl upír a chystal se zabořit své špičáky do jeho krku. Všichni strnuli, neschopni jediného pohybu. Jako první se vzpamatovala Amely. Popadla stříbrný nůž a hodila ho po něm. Zabodl se mu rovnou do srdce a s děsivým křikem se proměnil v prach.

„Jste v pořádku?“

„Ano. Děkuji vám….Zachránila jste mi život,“ děkoval ještě trochu vyděšený a sledoval hromádku popela, která měla ještě před chvílí podobu upíra.

Po snídani si sbalila všechny své věci a podkoní jí přivedl její koně. Před domem se pak rozloučila, poděkovala a podala jim váček s penězi.

„Ale to přece…to nemůžeme vzít.“

„Ale ano. Dokonce musíte. Je to za vaši pohostinnost. Neodjedu do té doby, než si to ode mě vezmete,“ řekla nekompromisně. Po chvilce váhání si od ní váček přeci jen vzali. „Někdy nashledanou.“

 

Od doby, kdy opustila svůj domov, uplynuly dva roky, během kterých zabila nesčetně upírů. Většina z nich byli služebníky jistého Lorda Murakumy.

„Můj pane, před chvílí zabila další dva vaše muže.“ Před Lordem Murakumou klečel upír, kterému se podařilo přežít.

„To není možné! Který upír může tak chladnokrevně zabíjet své druhy?!“ Celý rozčilený se zvedl z křesla. „Už jich zabila více jak 600 a každým dnem jich přibývá! Musíme to zarazit!“ podíval se na svého nejlepšího přítele Samuela, který se sám málem stal jednou z jejích obětí. „Pošlete za ní čtyři mé nejlepší muže. Přiveďte ji po dobrém, nebo po zlém, hlavně jí neubližte. Chci si s ní jen promluvit,“ přikázal a posadil se zpátky do křesla.

Amely mezitím odjela z další vesnice, kterou na své cestě míjela. Asi míli od ní jí cestu zkřížili čtyři muži v černých pláštích. Na první pohled bylo poznat, že jsou to upíři. Seskočila z koně.

„Přejete si?“ Odpovědi se jí nedostalo. „Přišli jste si pro pár kopanců?“ zeptala se s úsměvem a čekala, co se bude dít. Jeden z nich na ni zaútočil, ale ona ho jedním dobře mířeným kopem vrátila zase zpátky. „Jako bych to neříkala.“ Po téhle narážce se na ni vrhli všichni čtyři. Bránila se seč mohla, ale nakonec ji stejně omráčili, vzali její koně a odnesli ji do hradu Lorda Murakumy.

„Pane, právě se vrátili vaši muži,“ oznámil mu jeden z upírů. Murakumo sebou vzrušeně trhl. Jediný, kdo si toho ale všiml byl Samuel.

„Výborně. Ať jdou dál,“ postavil se. Ve stejnou chvíli vešli čtyři upíři. „Vidím, že se nedala jen tak,“ s pozvednutým obočím si prohlížel své viditelně zraněné muže. Jeden z nich držel v náručí dívku s dlouhými, světlými vlasy v bílé haleně s vínovým korzetem, černých kalhotách a vysokých botách po kolena.

„Trochu neobvyklé na upíra, nemyslíte, pane?!“ zeptal se ten, co jí držel. Přišel k nim na krok daleko a chvíli si ji se zájmem prohlížel.

„Ano, to vskutku je. Odneste ji do mé komnaty. Zamknout a hlídat dveře!“

 

Když se Amely probrala, venku už zacházelo slunce.

„Kde to jsem?“ vstala z postele a rozhlédla se po komnatě. Na stěně visely různé obrazy a mezi nimi Alegro, na stole a komodách stály mohutné, zlaté, ozdobné svícny a uprostřed pokoje stály dvě křesla, postavená kolem kulatého stolu z ebenového dřeva. Celé komnatě ale vévodila velká, prostorná postel s nebesy a hedvábným ložním prádlem. Její pohled se zastavil na dveřích. Šla k nim a zabrala za kliku, ale bylo zamčeno.

„Bezva, tak to mi ještě scházelo!“ zaklela a přešla k oknu, překrytém dlouhými, těžkými, černými závěsy. Vlezla za ně a sundala prkna ze zabedněného okna. Měla v plánu vyskočit, to ale ještě netušila, že se nachází v nejvyšší věži hradu, což ji od jejího původního plánu odradilo. Vrátila se tedy zpět do komnaty a lehla si do postele. Přemýšlela, jak se odtamtud dostat, ale po chvíli ji přemohl spánek. Ráno se probudila těsně před východem slunce.

„Takže to nebyl jen sen?!“ Ve chvíli, kdy se zvedla z postele, uslyšela cvaknutí v zámku. Stoupla si vedle dveří a počkala, až se otevřou. Dovnitř někdo vešel a dveře se za ním zase zavřely. Šel pomalu směrem k posteli. Amely už na nic nečekala a zaútočila na něj. Než se ho ale stačila vůbec dotknout, vyhnul se jejímu útoku, chytil ji za zápěstí, udělal pár rychlých chvatů a Amely skončila na zemi pod ním.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

JÁ..???

(Luna, 29. 1. 2009 14:02)

*Líně se protáhne* Já...?? Já a líná jo? =oD Jak bych mohla?! O=o)....Tak jo no trošičku líná jsem, ale nevim, kdy sem dam pokračování...málo času ^^... pokusim se co nejdřív ;o) =o)...jinak děkuju za koment Kailiano =o)

:o) Thanks

(Nyoko, 25. 1. 2009 11:32)

To kailiana: Děkujem za pochvalu :o) Takový koment vždycky potěší...jináč ta povídka už dokončená je, jenom její autorka je trošičku líná sem dát pokráčko... ;o) viď Luno

SUPER

(kailiana, 24. 1. 2009 19:34)

pěkná povídka, ale chtěla by dokončit.....jinak fandim vašim povídkám...jen tak dál

hi hi hi

(Nyoko, 24. 1. 2009 18:02)

Jak málo stačí k rozpoutání slovní války....:oD :o)Jdi do ní Jeanne, třeba se ti podaří ji přesvědčit. ;o):o)

hi hi....=oD

(Luna, 17. 1. 2009 17:25)

*Ďábelsky se jí leskne v očích*...jo jo jo...já vim, že to pobral =o)...a jen tak mimochodem, o jakym mozku že to mluvíme? =oP ;oD

ehm...ehm... xD

(Jeanne, 16. 1. 2009 21:31)

to má být jako narážka? budu dělat, že mi to mozek nepobral, jo? xD

...^^

(Luna, 15. 1. 2009 19:42)

Neboj všechno bude...(možná časem)^^;...A o tý krutosti by se dalo polemizovat =oD...Od koho jsem to asi tak pochytila co? =oP

Správně ^^

(Nyoko, 15. 1. 2009 19:38)

Jen do ní Jeanne...!!! xD

já chci ještěěěě! ^__^

(Jeanne, 13. 1. 2009 14:15)

no tak to si jako děláš prdel? O__o to to utneš jen tak? bez slitování? jsi krutá!!! necito!
další, okamžitě! :D