Jdi na obsah Jdi na menu
 


Amely a Lord Murakumo - 5 část

8. 3. 2009

„Na to jsem úplně zapomněla,“ povzdechla si.

„No Amely, vypadá to, že máš hodně co vyprávět,“ přišel k ní Raviel, ve tváři stále překvapený výraz.

„Dnes ne. Musím z vesnice. Pokud možno co nejdál,“ odpověděla bojácně a hvízdla. V tu ránu k ní přiběhli E’clair a Arrow.

„Tisíceré díky slečno. Kdybyste tu nebyla, určitě by vyvraždili celou vesnici.“ Přišly k nim zástupy lidí a v první linii hostinský.

„Kdybych tady nebyla, nikdy by sem nepřišli,“ řekla nekompromisně, dala hostinskému do jedné ruky peníze za jídlo a víno a do druhé otěže E’clair. „Postarejte se mi prosím o koně. Zítr…“

„Počkej,“ přerušil jí Raviel a přijel k ní na svém koni. „Pojedu s tebou.“

„Co? Ne…“ zakroutila hlavou. „Ty zůstaneš hezky tady. Je to nebezpečné. Kdybys mě nechal domluvit, věděl bys, že se sem ráno zase vrátím. Zatím se měj,“ usmála se na něj uklidňujícím úsměvem a kopla Arrowa do slabin. Ten se vzepjal na zadní a vyrazil tryskem vpřed. Asi osm mil od vesnice vjela do lesa, kde narazila na jeskyni. „Výborně. To se mi právě hodí,“ pousmála se spokojeně, seskočila z koně a zavedla ho dovnitř. Hned jak začalo zacházet slunce, Amely se proměnila v plnohodnotného upíra bažícího po čerstvé lidské krvi. V tu chvíli ale vůbec nevěděla co dělá. Její upírská část nad ní převzala absolutní kontrolu. Úplněk je jediná doba, kdy se mění v upíra, pokud to tak sama nechce. Vyšla z jeskyně a začala lovit. Netrvalo dlouho a narazila na nic netušícího muže. Dokonalý terč. Usmála se, až se jí ve světle měsíce, prostupujícího skrze koruny stromů, zaleskly její sněhově bílé špičáky. Zaútočila na onoho muže a pevně jej přitiskla ke stromu tak, že se nemohl ani hnout. Celý se třásl. Myslel si, že je to jeho poslední minuta života, než z něj to strašlivé stvoření vysaje poslední kapku krve. Najednou rudá barva v jejích očích trochu pohasla. „Za…zabij mě,“ promluvila ztěžka, jak se snažila ovládnout.

„Co…co…co…cože?“ vykoktal ze sebe celý zkoprnělý strachem.

„P…prosím,“ žadonila. Uvolnila mu ruku a vtiskla mu do ní svou stříbrnou dýku. Nevěděl, co má dělat. Zato Amely věděla, že se dlouho neudrží a její upírská část jí zase ovládne.

„Na co čekáš?“ zeptala se s patrnou dávkou hysterie. „Dělej!!!“ vykřikla zoufale.

„D…dobře,“ odpověděl a napřáhl ruku z dýkou.

„Děkuji,“ řekla s úsměvem a uvolnila svojí mysl. Její upírská povaha jí pomalu začala zase ovládat. Když se špička dýky téměř dotýkala jejího těla, někdo ji strhl k zemi.

„To by byla strašná škoda,“ promluvil muž v černém plášti, který ji svalil na zem. „Položte tu dýku a běžte, než si to rozmyslím,“ podíval se výhružně na vystrašeného muže a ukázal mu svoje špičáky. „A…ano,“ vykoktal ze sebe, položil dýku a utíkal, div se nepřerazil o vlastní nohy. V tu chvíli začalo svítat a Amely se pod tím upírem proměnila do své lidské podoby.

„Co?...To jste vy?“ zeptala se zamračeně a vyčítavě se mu podívala do očí.

„Jistě. Čekala jste snad někoho jiného?“ pousmál se.

„Ne. A vás už teprve ne. Měl jste toho muže nechat to udělat. Alespoň bych od vás měla klid. A vůbec mohl byste ze mě slézt?“ Chtěla se zpod něho vysoukat, ale nešlo to. Lord Murakumo se jí podíval upřeně do očí a znovu se usmál.

„Jste tak záhadná, ale přesto to vypadá, že do vás každý vidí,“ řekl, políbil jí a vstal. „Na brzkou shledanou,“ poklonil se jí a zmizel se spokojeným úsměvem na tváři. Amely tam ležela jako přimražená. V duchu si přehrávala poslední minutu. Jako omámená si sáhla na ústa. Jeho rty byly tak chladné, ale přesto hřejivé.

„Na co to sakra myslím?“ zatřásla hlavou, aby ty myšlenky zapudila, vstala, zvedla dýku a vrátila se do jeskyně pro Arrowa. Hned se vydala zpátky do vesnice, kde nechala Raviela a E’clair. Když dorazila k hostinci, uvázala Arrowa, vešla dovnitř a zamluvila si pokoj. Hned se převlékla a lehla si do připravené postele. Dlouhou chvíli se myšlenkami vracela stále do toho lesa a pak usnula. V poledne jí probudilo klepání na dveře. Vstala a šla otevřít. Stál tam Raviel. „Jak jsi věděl, že jsem tady?“ zeptala se s úsměvem.

„No, tak Arrow se nedá přehlédnout a hostinský taky nedokáže držet jazyk za zuby,“ odpověděl jí.

„Jo to je asi pravda,“ přitakala a společně s ním sešla dolů do hostince, kde se naobědvali. Amely potom zaplatila za pokoj a oba se vydali na další cestu.

„Kam to vlastně jedeme?“ zeptal se jí asi po půl hodině jízdy Raviel.

„Sama nevím. Prostě dál…Naučila jsem se spoustu věcí. Nedokážu vydržet na jednom místě delší dobu,“ vysvětlila mu. Přikývl a pak zvážněl.

„Ještě jedno mi ale pověz…Co to včera mělo znamenat s tím úplňkem?“

„Však víš…jsem poloupír. Jsem imunní proti slunci, česneku, křížům a tak dále…Prakticky jsem jako normální člověk, ale můžu se změnit kdykoliv budu chtít…“ začala. Raviel jí bedlivě poslouchal.

„Pokračuj,“ vybídl jí.

„Ještě nikdy jsem to neudělala z vlastní vůle. Nerada vraždím lidi a ještě víc se mi příčí pít krev…Vždycky, když se měsíc dostane do úplňku, vyjde na povrch mé upíří já. Jenže když se tak stane, neznám bratra. Toužím po krvi víc, než po čemkoliv jiném. V tu chvíli to už nejsem já. Proto jsem nechtěla, abys jel se mnou,“ dovysvětlila mu celou situaci a zadívala se do dálky.

„Můžu to vidět?“ zeptal se. Amely zavřela oči, povzdechla si a zastavila Arrowa.

„Vážně to chceš? Já bych to raději nedělala,“ podívala se na něj.

„Ehm…“ zaváhal. „Myslím, že jo,“ řekl nakonec.

„Dobře, ale já jsem tě varovala.“ Zavřela oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli začal foukat vítr. Její světlé vlasy se změnily na havranově černé, její pokožka zbledla, prodloužily se jí špičáky a když otevřela oči, už neměly tu záhadně šedivou barvu, ale byly černé jako uhel. Podívala se na Raviela a když viděla jeho reakci, proměnila se zase zpátky. „Já tě varovala,“ řekla vyčítavě. Byl zaskočený, ale vzápětí se vzpamatoval.

„Ano to jsi varovala. Neboj, jsem v pořádku. Nevypadáš ani tak děsivě. Myslel jsem, že budeš mít spíš krvavě rudé oči nebo tak něco,“ pousmál se a pobídl svého koně do kroku. Amely ho následovala.

„To mám…ale jen když jsem žíznivá. Třeba zrovna včera,“ vysvětlila mu lhostejně. Chtěla ho alespoň trošku vystrašit, když si z toho dělal legraci. Raviel se na ní podíval.

„Tak to mám štěstí, že jsem s tebou nejel co?“ zažertoval.

„Jdeš mi na nervy, víš to?“ zeptala se ho zamračeně, ale s úsměvem. „Přestaň si z toho dělat legraci. Je to dost vážné. Co kdybys se mnou šel a já tě zabila? Co potom? Nikdy bych si to neodpustila,“ kárala ho. Raviel zvážněl.

„Promiň. Máš pravdu,“ omluvil se jí.

„Omluva se přijímá,“ usmála se. Asi po deseti minutách louky vystřídal les, kde narazili na horký pramen. Zastavili, aby si odpočinuli. „Půjdu se vykoupat,“ informovala ho a šla k prameni. Když se svlékla, šaty položila na velký balvan a ponořila se do horké vody. Raviel mezitím odstrojil a vyčistil koně, aby si taky alespoň trochu odpočinuli od postrojů a lehl si pod strom. Asi po půl hodině chtěla Amely vylézt a obléknout se, ale její věci byly pryč. „Co má tohle zase znamenat?“ zeptala se znuděně a rozhlédla se kolem.

„Dlouho jsme se neviděli…Amely d‘ Auttrich,“ ozval se mužský hlas za jejími zády.

„Ten hlas.“ Prudce se otočila a stanula tváří v tvář muži, kterého by tam v životě nečekala.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Continuation?...Maybe later =oD

(Luna, 15. 3. 2009 22:17)

No asi tě zklamu, ale fakt nevim, kdy sem dám pokračování...neni kdy...ta zasr**** škola zabírá moc času. =o(....Ale jinak děkuju moc za koment =o)

one more, please ^-^

(Jeanne, 15. 3. 2009 17:50)

klid, jen klid... já tohle dělám (teda spíš dělala) taky....a měla jsem z toho radost. A ty asi taky máš, že? Ale JÁ ne! xD okamžitě dopiš pokráčko!!! Right now! :D
jako vždyck moc podařený... a napínavý... ;)