Jdi na obsah Jdi na menu
 


Amely a Lord Murakumo - 6 část

22. 3. 2009

Obrazek

 

 

Amelyina dýka Kalima

 

 

 

 

 

„Samuel d‘ Passo…To je ale nemilé překvapení,“ řekla s klidem. „Pokud se dobře pamatuji, tak ti nebylo dvakrát do řeči, když jsme se naposledy viděli,“ prohodila jen tak mimochodem.

„To bylo tenkrát. Jak vidíš…dal jsem se dohromady,“ pousmál se a otočil se jednou dokola, aby si ho mohla prohlédnout.

„Nebýt tenkrát těch tvých poskoků, kteří ti zachránili zadek, tak už bys dávno znečišťoval ovzduší,“ zamračila se. Moc dobře si pamatovala jejich setkání. Bojovali spolu. Už ho málem dostala, když se tam objevili další upíři. Tenkrát byla nucená ustoupit, protože ještě neměla tolik zkušeností v boji proti přesile. „Jak vidím, dal jsi se z vraždění lidí na krádeže šatů. To je nová móda ve světě pijavic?“ zeptala se kousavě.

„Ale no tak. Neříkal bych tomu vraždy. Je to naše přirozenost, které se ty tak zarputile bráníš. Nějak musíme zahnat hlad. A co se týče tvých šatů…bez nich jsi takříkajíc mimo hru,“ usmál se a zvedl pravou ruku, ve které držel její šaty. Amely se zablesklo v očích.

„Myslíš?“ pousmála se a vyskočila z vody. Ani se nenadál, vzala mu šaty a zakryla se jimi. „Musím tě zklamat, ale už nejsem tak stydlivá jako dřív,“ vysvětlila mu a začala se oblékat. „Copak jsi ještě nikdy neviděl nahou ženu?“ zeptala se udiveně nad jeho zaskočeným výrazem.

„Ale ano. Viděl jsem jich spousta, ale žádná nebyla jako ty,“ odpověděl s mírným úsměvem. Amely bylo jasné, co se mu teď asi honí hlavou. Nevěděla, jestli se má smát nebo zvracet. Obojí by najednou těžko zvládla.

„Fajn. Tak mi vrať Kalima,“ přikázala mu mírně zamračeně.

„Ty myslíš tohle?“ prohlédl si stříbrnou dýku se zahnutou čepelí a zlatě zdobenou rukojetí v pravé ruce. „Opravdu pěkná,“ řekl pochvalně.

„Ano. Nejsi první, kdo mi to říká. Ráda bych si tu s tebou dál povídala, ale bohužel už musím jít.“ Vykopla mu dýku z ruky a ve vzduchu jí chytila.

„Ještě se uvidíme,“ pousmál se a zmizel. Amely si odfrkla.

„V tom případě si nezapomeň pořídit urnu,“ řekla sarkasticky a vrátila se zpátky k Ravielovi. Mezitím, co se koupala, bezstarostně usnul. Nechtěla ho hned budit, tak osedlala všechny tři koně a posadila se pod strom vedle něj. „Dobré odpoledne, Šípková Růženko,“ usmála se, když otevřel oči.

„Odpoledne? Už?“ V tu ránu byl na nohou. Jak mohl takhle usnout? Amely se zasmála.

„Když ty jsi tak krásně spal. Neměla jsem to srdce tě probudit,“ odpověděla mu s úsměvem.

„Tak pojedeme?“ zeptal se a pomohl jí vstát. Nasedli na koně a jeli do nejbližší vesnice. Když tam dorazili, slunce se ztrácelo za horami. V jednom hostinci si zamluvili pokoje a společně se navečeřeli. Mezitím, co Raviel v lese spal, zaslechla Amely rozhovor dvou upírů o maškarním plese, který pořádá Lord Murakumo. Počkala, až Raviel usne a oblékla si své společenské šaty, které jí sebou před dvěma lety zabalila teta. Celou dobu si říkala, že jí akorát překáží a na nic jí nebudou, ale teď jí za ně v duchu děkovala. Proměnila se v plnohodnotného upíra, vzala si škrabošku a na Arrowovi se vydala do hradu Lorda Murakumy. Cestou zabila upíra, který tam měl také namířeno a vzala si jeho pozvánku. Cesta netrvala nijak extra dlouho. Sjížděli se tam upíři snad ze všech koutů Španělska.

Před vstupem do hradu seskočila z Arrowa a jeden z upírů ho od ní převzal. U obrovských vstupních dveří ukázala „vypůjčenou“ pozvánku a vešla do sálu. Nevypadalo to tam jako při její první návštěvě. Jestli se tomu tak dalo říkat. Všude byly obrazy, svícny, samozřejmě těžké, černé závěsy přes okna a všude kolem samí zamaskovaní upíři. Večírek byl už nějakých pár hodin v plném proudu. Hned jak Amely vešla do sálu, všichni si jí začali se zájmem prohlížet. Vypadala úchvatně, i když nikdo nevěděl, kdo to je. Dokonce ani Lord Murakumo nepoznal, že je to ona. Nuceně se usmála a šla na nejbližší balkon. Po cestě jí zastavil jeden z upírů, kteří roznášeli na podnosech číše s krví. Jelikož věděla, že jí hostitel pozoruje, byla nucená si jednu vzít. Když dorazila na balkon, postavila se k zábradlí a pozorovala hvězdy. Jelikož právě nebyl úplněk a v ten moment nebyla ani žíznivá, její oči měly světle hnědou, až žlutou barvu.

„Nebude vám vadit společnost?“ ozval se za ní hlas Lorda Murakumy. Měl sice tušení, že by to mohla být ona, ale nebyl si tím stoprocentně jistý.

„Nebylo by zrovna slušné odmítnou hostitele, takže ne. Nevadila,“ pousmála se a otočila se k němu. Lord nad její krásou skoro oněměl úžasem.

„Musím přivítat hosty. Byl bych nesmírně poctěn, kdyby jste stála po mé pravici,“ nabídl jí rámě.

„Když vás to potěší,“ podívala se na něj a jeho rámě přijala. Byla zvědavá, jak dlouho s ní tu hru chce ještě hrát. Zavedl jí na vyvýšené místo před trůnem. Po jeho levici se hned postavil Samuel.

„Je mi velikou ctí, že jste všichni přijali mé pozvání a poctili mě svou návštěvou. Tímto vás tady všechny srdečně vítám. Doufám, že se vám tento večírek bude líbit a přeji příjemnou zábavu,“ pronesl nonšalantně Lord Murakumo. Samuel si vzal slovo hned po něm.

„Chtěl bych připít na svého nejlepšího přítele a našeho hostitele Lorda Murakumu,“ řekl a pozvedl číši s krví.

„Na Lorda Murakumu,“ zopakovali to po něm všichni kromě Amely. Teď už měl stoprocentní jistotu, že je to opravdu Amely d‘ Auttrich. Když Amely viděla, jak se pousmál, silou vůle pozvedla číši s krví.

„Na Lorda Murakumu,“ řekla a všichni se napili. Amely se na číši s odporem podívala, přiložila si jí ke rtům a udělala, jako že se napila. Ve skutečnosti se ale krve ani nedotkla. Když kolem nich procházel upír s podnosem, položila na něj svoji číši. „Omlouvám se. Musím na vzduch,“ řekla, mírně se mu uklonila a odešla na balkon. Musela se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Lord Murakumo se jen pousmál.

„Omluvte mne na okamžik,“ řekl a šel za ní. „Jste v pořádku?“ stoupl si vedle ní.

„Ano. Děkuji za optání,“ odpověděla, dívajíc se na stromy zahalené tmou.

„Proč jste sem chodila?“

„Sama nevím,“ odpověděla, aniž by o něj zavadila pohledem.

„Věděl jsem to již od prvního okamžiku, ale nebyl jsem si jistý.“

„Co prosím?“ podívala se na něj.

„Nebudeme si přeci hrát na schovávanou…Amely d‘ Auttrich,“ usmál se a opatrně jí sundal masku. „Poznal bych vás mezi tisíci,“ jemně ji k sobě přitiskl a políbil jí. Ne jeden upír to viděl, tak se od něho Amely odtáhla a nasadila si masku zpátky na oči.

„Děkuji vám za pohostinství. Přeji hezký zbytek večera,“ uklonila se a vběhla do sálu, odkud vyběhla před hrad. Naskočila na Arrowa a rychle odjela. Po cestě se proměnila zpátky do lidské podoby a sundala si masku. Naneštěstí jí ale vypadla kousek pod hradem Lorda Murakumy. Nechtěla se ale zastavovat, a tak jí tam nechala a jela dál.

„Samueli,“ oslovil svého přítele.

„Ano?“

„Slunce,“ řekl a podíval se na hosty, otřesené z útěku neznámé upírky.

„O ano. Pravda,“ přikývl. „Vážení hosté, bohužel je naší nemilou povinností večírek ukončit. Za nedlouho bude svítat, a tak nám nezbývá nic jiného, než vám popřát příjemnou cestu zpět,“ oznámil a společně s Lordem je všechny po jednom vyprovodil.

Amely dojela k hostinci, slezla z koně, zavedla ho do stáje a běžela rychle do svého pokoje. Jakmile ulehla do postele, začalo svítat. Najednou se cítila hrozně slabá. Jen co položila hlavu na polštář, usnula. Ravielovi začalo být divné, že celé dopoledne nevyšla z pokoje, a tak se za ní šel podívat. Zaklepal na dveře, ale nikdo se neozýval.

„Amely?“ vešel dovnitř. Zhrozil se nad tím, co uviděl. „Amely!“ vykřikl, přiběhl rychle k její posteli a podepřel jí hlavu. „Co se stalo?“ zeptal se starostlivě. Vypadala příšerně. Pod jejíma krásnýma, šedivýma očima, které teď byly pohaslé, se skvěly fialové, až načernalé kruhy, čelo měla orosené studeným potem a celkově vypadala, jakoby jí právě skolila nějaká hrozná nemoc. Nemusel se jí ani ptát, aby si uvědomil, že pomalu umírá. Bylo k tomu jediné logické vysvětlení. Celé ty dva dlouhé roky, co je z ní upír, nevypila ani kapku krve. Její organismus tudíž slábl neuvěřitelnou rychlostí.

„To nic není…bude to…dobré,“ pousmála se.

„Potřebuješ krev, že ano?!“ nebyla to otázka, ale konstatování. Amely se na něj pomalu podívala a kývla. „Tak pij,“ nastavil jí svou ruku.

„Ne,“ zamračila se a odvrátila od něj obličej.

„Amely prosím,“ snažil se jí přesvědčit. Nebylo mu to ale nic platné. Byla tvrdohlavá jako mezek.

„Ne,“ stála si za svým.

„Amely musíš mi to dovolit. Nemůžu jen sedět a dívat se jak mi umíráš před očima,“ naléhal a sevřel jí v náručí. V tu chvíli usnula. „Amely,“ vydechl zoufale a po tváři mu stekla slza. Položil jí zpátky na polštář a došel pro vodu. Namočil v ní šátek a otřel jí čelo. „Ty mi tady neumřeš, slyšíš? Nenechám tě zemřít,“ mluvil k ní, i když mu bylo jasné, že ho teď neuslyší. S hostinským se domluvil, že tam můžou zůstat tak dlouho, jak bude potřeba. Byli tam už asi týden a celou tu dobu se od ní nikdy nehnul na víc, jak na pár minut.

„Tak jak to vypadá se slečnou Amely?“ zeptal se hostinský Raviela, který zase jednou sešel dolů do hostince. Ten si zoufale podepřel hlavu.

„Pořád se nelepší. Vypadá, jako by měla každou chvíli skonat,“ odpověděl zničeně. Ani jeden si přitom nevšiml muže v černém plášti, který jejich rozhovor zaslechl.

„Můj Lorde, přišel jeden z vašich služebníků. Má pro vás prý nějakou zprávu.“

„To může počkat,“ odbyl ho. Neměl teď náladu na nějaké nedůležité zprávy.

„Prý vás to bude zajímat. Týká se to Amely d‘ Auttrich,“ nenechal se jen tak odbýt.

„Vážně? Tak ať jde dál,“ přikázal mu. Tohle téma ho náramně zajímalo.

„Jistě,“ uklonil se a odešel. Hned na to vešel jiný upír a poklekl před ním.

„Můj pane.“

„Máš pro mě prý nějakou zprávu, tak spusť.“

„Ano pane. Byl jsem právě v jedné vesnici asi sedm mil na západ v jednom hostinci a zaslechl jsem rozhovor dvou mužů. Bavili se o Amely d‘ Auttrich.“

„Pokračuj,“ vybídl ho.

„Umírá,“ dopověděl, co chtěl říct.

„Cože?“ zeptal se rozzuřeně a prudce se postavil.

„Ano pane. Hned jak jsem to slyšel, spěchal jsem vám o tom povědět.“

„Děkuji. Můžeš jít,“ propustil ho. Pomalu přešel ke stolu, ze kterého zvedl skvostně zdobenou masku, kterou Amely ztratila pod jeho hradem. „Krev,“ odtušil tiše.

Když slunce zapadalo, Raviel se po dlouhém přemlouvání ze strany hostinského odebral do svého pokoje. Vůbec se mu nelíbilo, nechávat Amely samotnou, když mu mohla každou chvíli umřít. Nakonec ho ale hostinský přemluvil, že mu dá vědět, kdyby se něco dělo. Amely ležela ve vedlejším pokoji a spala. Neměla už pomalu sílu ani otevřít oči. Za nedlouho po setmění, se v jejím pokoji objevila postava v černém plášti a pomalým krokem se přemístila k její posteli. Chvilku jí zkoumavě pozorovala a pak se v její ruce zaleskla dýka. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

I haven't any time...^^

(Luna, 26. 3. 2009 17:58)

I'm very sorry...I haven't time...^^; Ve středu jsem jela na veletrh fiktivních firem do Prahy, kterej trvá až do pátku. Musely jsme tam s holkama udělat stánek pro naší firmu a všechny ty kraviny okolo, takže jsem se k ničemu vůbec nedostala. A asi ani v nejbližší době nedostanu, páč musim udělat prezentaci na ekonomickej projekt, kterej jedeme prezentovat v úterý a taky musim začít dělat seminárku na ekonomiku...mám toho moc =o(....Maybe later. Who knows?! =o) ;o)

málo mě sereš...! xD

(Jeanne, 23. 3. 2009 20:42)

néééé! néééé! Holka, ty mě TAK vytáčíš!! nééé! dopiš to, honééém! vidíš, už i já dala něco na svůj blog tak ty to dopiš, jak si slíbila!!!
uf, je to vyčerpávající takhle po tobě řvát xD
pokráčko opravdu krásné, jako vždycky konec napínavý, ale tak co mám robiť, když ti to dělá takovou radost, že? ;)