Amely a Lord Murakumo - 7 část
V téhle části se objevují nějaká španělská slovíčka, tak tady je překlad:
amiguita - má drahá (drahá přítelkyně)
mi querido amigo - můj drahý příteli
mi amigo - příteli
¡Aire! - Jděte z cesty!querida - milá (ve smyslu milenka)
___________________________________________________________________________
Francesco del Rio
Pozvedla dýku a řízla se do dlaně. Krev poté nechala volně stékat do Amelyiných úst. Za pár vteřin Amely pomalu otevřela oči a jakmile ucítila chuť krve, rychle odvrátila obličej a vstala z postele.
„Proč jste to zatraceně udělal?“ přešla k muži, stojícímu u druhé strany postele. „Proč jste to musel udělat. Nenávidím vás!“ Chtěla ho praštit. Chtěla mu ublížit. Napřáhla se a chtěla ho udeřit.
„Proto,“ odpověděl, zachytil její ruku, přitiskl si ji za pas k sobě a políbil jí. „Miluji vás…Amely d‘ Auttrich,“ dodal vážně. Amely se od něho odtáhla.
„Sbohem,“ řekla rázně a otočila se k němu zády. Lord Murakumo se jen pousmál.
„Nikoli sbohem, ale nashledanou,“ odpověděl a zmizel. Amely tam chvilku stála a pak se posadila na postel. Měla o čem přemýšlet. K ránu se vykoupala a převlékla. Než přišel Raviel, stačila si sbalit všechny věci. Když pak Raviel přišel, myslel, že jí najde spící v posteli, ale opak byl pravdou. Rozzářily se mu oči, jen ji uviděl.
„Amely…Ale jak?“ chytil jí za ramena a prohlédl si jí na délku paže.
„Lord Murakumo,“ odpověděla sklesle a podívala se do země.
„Co na tom sejde. Hlavně, že jsi živá.“ Samým štěstím ji objal a zatočil se s ní dokola.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se Samuel Murakumy. Ten se usmál.
„Řekla mi ne. Ještě nikdo mi nikdy neřekl ne.“
„S tím jsi mohl počítat. Má svou hrdost. Nedá se jen tak,“ řekl Samuel jen tak mimochodem a pohrával si s černou šachovou figurkou pěšáka.
„Ano, to má. A právě to mě na ní přitahuje. To, jak se zdá být nedobytná,“ odpověděl zasněně.
„Ty jsi blázen.“
„Poprvé, po 150 letech,“ řekl Murakumo a oba se začali smát. Amely s Ravielem mezitím dorazili před další vesnici.
„Měl by ses vrátit domů, aby neměli strach ještě o tebe,“ zastavila Amely Arrowa.
„To nejde. Nemůžu tě nechat samotnou. Už ne,“ protestoval.
„Nemusíš se o mě bát. Postarám se o sebe,“ usmála se jeho starostlivosti. Raviel se na ní chvíli zadumaně díval a pak si povzdechl.
„Asi máš pravdu,“ řekl nakonec. „Ale co mám říct matce?“
„Řekni jí, že se vrátím, až to bude nejmíň čekat.“
„A to bude kdy?“
„Brzo,“ odpověděla. Přijela k němu a políbila ho na tvář. „Dávej na sebe pozor,“ rozloučila se a rozjela se k vesnici.
„Nápodobně,“ stačil za ní ještě zavolat a rozjel se na opačnou stranu. Než dorazil zpátky do rodného zámku, uběhl týden. Když se vrátil, matka ho okamžitě začala zpovídat. Předal jí vzkaz od Amely a dopodrobna jí vylíčil, co všechno se stalo. Za tu dobu Amely projela další 4 vesnice. Poslední dva dny se plahočila krajinou a nenarazila na jedinou vesnici. Až k večeru druhého dne se na ní usmálo štěstí. Hned se ubytovala v jednom hostinci a nechala ošetřit koně.
„Teplá stáj vám jenom prospěje,“ poplácala je oba po krku a šla do pokoje. Když otevřela dveře, zarazila se, jelikož na posteli seděl Raviel. „Ravieli? Co tady děláš?“ zeptala se překvapeně a dveře zavřela. Raviel s úsměvem vstal a šel k ní blíž.
„Matka mě poslala zpátky. Znáš jí. Dělá si zbytečné starosti.“
„To jsi musel uštvat koně,“ řekla nedůvěřivě a o krok couvla. Něco na něm bylo divného, ale nevěděla co.
„Dál už ani krok. Ty nejsi Raviel,“ zamračila se. „Kdo jsi a co tu pohledáváš?“
„Jak tě to proboha napadlo?“ zeptal se a zase se k ní o něco přiblížil.
„Moje chyba,“ pousmál se a ve vteřině byl u ní. Amely z překvapení couvla a narazila zády do zdi. Dál to už nešlo. Falešný Raviel jí přitiskl ke zdi a zlomyslně se usmál.
„Kdo sakra jsi?“ procedila skrze zaťaté zuby.
„Dej ode mě ty ruce pryč,“ okřikla ho, odhodila ho od sebe a vytáhla dýku. „Jestli mi okamžitě neřekneš kdo jsi, tak skončí v tobě.“
„Jen klid,“ zvedl s úsměvem ruce na obranu. Najednou už před ní nestál Raviel, ale pohledný černovlasý muž s černýma očima. „Mé jméno je Francesco del Rio,“ uklonil se.
„Jste upír z urozeného rodu, ale vaše způsoby tomu vůbec nenasvědčují,“ ohradila se.
„Promiňte mi mé chování, ale nemohl jsem vám odolat. Už pěknou chvíli vás sleduji.“
„Cože mě? Sledujete?A to proč, smím-li se zeptat?“
„No řekněme, že jste nejednou zabila mé poddané, a tak jsem se rozhodl vás vyhledat a pomstít se. Problém je v tom, že jak jsem vás poprvé uviděl, nedokázal jsem na vás zaútočit,“ odpověděl.
„Ano vím. Lord Murakumo měl menší předstih,“ usmál se ironicky.
„Ano, ale alespoň má nějaké způsoby. Teď prosím odejděte nebo se opravdu naštvu,“ varovala ho a sevřela pevněji svou dýku.
„Jestli okamžitě neodejdete, tak ano,“ odsekla rázně. Raviel se tajemně usmál a kousek poodstoupil.
„Mějte se na pozoru, amiguita. Dokážu na sebe vzít podobu kohokoliv se mi zachce,“ upozornil jí, uklonil se a zmizel.
„Chystáš se někam?“ zeptal se Samuel Murakumy na nádvoří jeho hradu.
„Pročistit si hlavu, mi amigo,“ odpověděl prostě a nasedl na svého uhlově černého hřebce.
„Brzy se vrátím,“ dodal a rozjel se tryskem pryč. Amely mezitím v lese narazila na horký pramen, tak odstrojila koně a šla se vykoupat. Jelikož tam usnula, byla tam bezmála dvě hodiny. Když se pak probudila, na břehu naproti ní seděl Lord Murakumo a za ním se pásl uhlově černý kůň. Amely si povzdechla.
„Pozoruji spícího anděla,“ odpověděl s úsměvem a se zájmem si jí prohlížel.
„Tak jinak…Co potřebujete?“ vylezla z vody a začala se oblékat. Když na sobě měla korzet, přišel k ní a obrátil jí obličejem k sobě. Poté ji jednou rukou chytil za pas, druhou za zápěstí levé ruky, kterou ho chtěla uhodit a přitáhl si ji k sobě.
„Už jsem vám jednou řekla…“
„>Ne< pro mě není odpověď,“ zadíval se jí do očí.
„Jste opravdu bystrá,“ řekl uznale a proměnil se zpět do své pravé podoby.
„Díky, ale nemám na vás čas, takže když dovolíte…“ pobídla Arrowa ve snaze ho objet, ale nedal se jen tak a znovu jí zastoupil cestu. „¡Aire!“ procedila skrze zaťaté zuby, už značně rozčilená. Pousmál se, ale nejevil žádné jiné známky pohybu. „Už mě to přestává bavit,“ naštvaně seskočila z koně a vytáhla dýku. „Uhněte mi z cesty nebo za sebe neručím!“ varovala ho a její dlouhé světlé vlasy zavlály ve větru.
„Tak přeci jen boj, amiguita?“ Francesco se zatvářil, jakoby ho to mrzelo.
„Řekl jste si o to,“ odsekla stroze.
„Jste rychlá, ale obávám se, že to stačit nebude,“ podíval se na ní s úlisným úsměvem. Do vteřiny se mu rána opět zahojila.
„Tak přitvrdíme,“ řekla lhostejně a začala na něj v jednom kuse útočit. Francesco stačil jen tak, tak uhýbat. Lord pozoroval jejich boj a byl vskutku spokojený s Amelyiným uměním boje. Po chvíli jí však Francesco shodil, přitiskl jí zápěstí k zemi a lehl si na ní.
„Jste odporný,“ procedila skrze zuby a snažila se vyprostit z jeho sevření.
„Zato vy jste nádherná,“ políbil jí na krk.
„Ale…koho to sem čerti nesou?...Lord Murakumo.“ Francesco se otočil, aby na něj viděl. „Dlouho jsme se neviděli, mi amigo,“ usmál se.
„Oh…promiň. Já zapomněl, že je to tvá querida,“ omluvil se posměšně a slezl z Amely.
„Nejspíš by tě měl někdo naučit společenskému chování.“
„S potěšením,“ odpověděl a tasil meč.
„Skvěle.“ Francesco se usmál a tasil také. Amely na ně jen překvapeně hleděla, neschopna pohybu. Stále jí vrtalo hlavou, odkud se tihle dva znají. Francesco zaútočil jako první, ale Lord ten útok hravě vykryl a zranil ho na noze.
„Ano. To ty taky,“ prohodil posměšně. Takhle bojovali asi další tři minuty, než se Lordu podařilo Francesca dostat do úzkých.
„Vážně. Měl by ses co nejdříve zlepšit, jestli chceš někdy vyhrát,“ namířil mu meč ke krku.
„V pořádku?“
„Ano. A vy?“ zeptala se s pohledem na jeho rameno, které teď už bylo stejně zahojené.
„Hloupost,“ odsekla. To už jí ale zase chytil kolem pasu a přitáhl si jí k sobě.
„Měla byste na sebe dávat větší pozor.“
„Já se nebojím. Mám jen strach,“ usmál se a políbil ji. Amely se od něj odtáhla.
„A v tom je nějaký rozdíl?“ zeptala se zamračeně, vyškubla se mu a chtěla odejít, ale on ji chytil za zápěstí a zastavil ji.
„Jste naivní,“ odsekla bez pohledu na něj.
„To tedy beru jako ano,“ řekl s úsměvem, nasedl na svého koně a odjel.
„Co? To ale…,“ ani nestačila nic říct, jak rychle se vypařil. „Co si o sobě vlastně myslí?...Já nejsem žádná lehká ženská, která dělá tak, jak kdo píská,“ rozčilovala se v sedle.
“Je tvrdohlavá jako mezek. Já jsem ti to říkal,“ smál se Samuel, když se Murakumo vrátil ze svého "výletu" a všechno mu převyprávěl.
„Asi už jsi prolomil ledy.“
„Je jen otázkou času, než mi bude důvěřovat…Ale bude to trvat asi hodně dlouho,“ povzdechl si.
„Ano…? A jak pak ty tohle víš?“ podíval se na něj podezřívavě. Samuel jen pohodil rukou.
„Prosim tě. Musel bych být slepý, abych vás tenkrát na tom balkóně neviděl,“ přešel ke stolu, zvedl z něj Amelyinu masku a zamával mu s ní před očima.
Jelikož se již stmívalo a Amely byla stále na cestě, pobídla Arrowa do cvalu. Když byla asi 500 metrů od nějaké vesnice, někdo skočil do cesty, čímž vyplašil Arrowa a ten jí shodil tak, že si málem zlomila vaz.
Komentáře
Přehled komentářů
Konnichiwa:) Tak obíham SBčka mého starého sblogu, který už bohužel jaksi není...xD. Mno nějakou dobu jsem měla takové abstinenční období, co se blogů týče, ale nedávno jsem založila nový na blog.cz (všimla jsem si, že jste už změnily odkaz, za což vám opravdu moc děkuju) a chci se zeptat, jestli ještě stojíte o takové menší obnovení spřátelení s mým blogem^^. Kdyžtak mi napište do komentářů...Arigato:)
P.S.:
(Luna, 11. 5. 2009 8:21)Jeanne to ultimátum asi ztáhnu...to by sem taky nemuselo hodně dlouho nic přibýt že?! ^^; xoD ;o)...jen doufám, že na svůj blog taky brzo něco přidáš ;o)
It´s OK =o)
(Luna, 11. 5. 2009 8:12)=o) z toho si nic nedělej =o) jsem ráda, že se ti líbí...jen doufám, že sem co nevidět dám pokračování, protože už jsem dlouho nic nepřidala ^^; čas mě tlačí ^^ ...a taky čekám na pokračování tvých povídek ;o)
x))
(TeRUskA, 6. 5. 2009 18:47)Tuhle povídku čtu sice prvně, ale moc se mi zalíbila.. nechápu, jak jsem ji mohla takhlei gnorovat xD moc se za sebe omlouvám, chovala sem se jak sobec...
What do you speak about.?
(Nyoko, 26. 4. 2009 12:01)Já, že jsem vychcaná...? Z jakýho důvodu..? :o) O:-) Co já přidam....co já přidam....mno, toť těžká otázka :oD nějak nemám poslední dobou čas, furt teď píšem písemky, tak čekám, až nějakej ten čásek přibude ;o) ale nápadů na pokračování mám hodně... ^^; :oP
No! I beg you!! xD
(Jeanne, 25. 4. 2009 20:12)
holky moje (jedna vychcanější než druhá xD), povídky nějak nepokračujou moc dobře -něco mám v na papírech, ale není toho moc. Lunooo, to néé, mi nemůžeš udělat! xD
A co ty, Nyoko, co ty přidáš? ;)
jejda ^^
(Nyoko, 16. 4. 2009 15:55)A jej... jakmile se začnou sázet ultimáta, tak je to špatný :oD Kdyby měl někdo dávat ultimátum mě, tak bych si asi hodně dlouho nic nepřečetla... ^^ jinak jsi to hezky ufikla... ;o) už se nemůžu dočkat, až budu mít konečně čas sem dát něco ze svýho pera :o) už mi to chybí... :o) a co ty Jeanne a tvoje pokračování? Je nějakej pokrok? :o)
I have for you the offer =oP
(Luna, 15. 4. 2009 17:51)jen se jdi Jeanne věnovat těm příjemnějším věcem...jako je třeba pokračování tvých povídek =o);oD taky by mě zajímalo, jaký bude pokračování =o)...a víš co, já mám nápad...mám pro tebe nabídku =oP Až dáš na svůj blog pokráčko, pak já dam pokráčko sem =oD tak a je to =oP Spíš je to ultimátum, ale to se vsákne ^^; Tak se snaž já nemám co číst =oD A nejen já ;o)
All I wanna do is "bang bang bang" ^^
(Jeanne, 13. 4. 2009 20:04)otevřený konec? proč mě to nepřekvapuje, že? ;) ach, zase jendou povedené dílko... myslím, že se teď sbalím a půjdu taky něco hezkýho napsat - třeba ten úkol do češtiny, co mám mít na zítra... xD a nebo taky ne a budu se věnovat příjemnějším věcěm... :)
Po dlouhé době...
(Anita, 13. 5. 2009 16:20)