Jakmile proběhl branou, přesunul se jak nejrychleji to šlo do své komnaty. Odzátkoval lahvičku a nalil ji Amely na poslední chvíli do úst. Se Samuelem pak napjatě sledovali, jestli již není pozdě. Když ale její tělo zazářilo světle modrou barvou, mohli si oba oddychnout.
„V pravý čas. Stačila vteřina a mohli jsme jí kopat hrob,“ neopomenul podotknout Samuel. Murakumo si sedl na zem zády k posteli a ruce si opřel o kolena.
„Příště mi připomeň, abych si protilátky a lektvary nechával v hradu.“
„To by bylo mnohem rozumnější.“
„Ano. To opravdu bylo,“ odpověděl Murakumo a oba se začali smát. Byli rádi, že to stihli včas.
Když se Amely probudila, přepadla jí příšerná bolest hlavy.
„Co se stalo?“ chytla se za hlavu, posadila se a rozhlédla se po známé místnosti. Toho, koho hledala, když si uvědomila, kde je, spatřila sedět v jednom z křesel.
„Konečně. Už jsem myslel, že se snad nikdy neprobudíte,“ pousmál se Murakumo, vstal a přesunul se k posteli.
„Moment. Co tady dělám? A kde je ta bezpáteřní krysa Francesco?“ vychrlila na něj a chtěla vstát. On ji však zatlačil zase zpátky.
„O toho jsem se postaral. Teď už hnije v pekle,“ uklidňoval jí.
„Ale…co dělám tady?“ podívala se na něj podezřívavě. Lord Murakumo se tomu jenom usmál. Docela se bavil touhle situací.
„Málem jste nám zemřela před očima kvůli kouzlu sedmi mágů,“ odpověděl s klidem. Teď jí začala docházet celá skutečnost. Jestliže na ní Francesco použil kouzlo sedmi mágů a ona je přeci naživu, někdo jí musel dát protilátku. A protože se právě nachází v ložnici Lorda Murakumy, potom to musel být jedině on, kdo jí zachránil život. Sklopila hlavu a zadívala se na vyšívaný lem černé pokrývky.
„Já…vděčím vám za svůj život…už podruhé. Děkuji vám.“
„Neděkujte mi. Bylo mi potěšením to udělat. Mimochodem…spala jste dva týdny,“ pousmál se. Amely zvedla hlavu a vykulila na něj své nádherné šedé oči.
„Cože? Tak dlouho? Zítra je korunovace,“ vyhrkla, prudce se zvedla a chtěla vyběhnout z ložnice. Murakumo byl ale rychlejší a místo venku skončila v jeho náruči.
„Neukvapujte se. Času je dost. Korunovaci stihnete,“ podíval se jí do očí. „Mimoto. Pochybuji, že byste chtěla po hradě pobíhat nahá,“ dodal s vítězným úsměvem a sjel jí pohledem od hlavy až k patě. V tom zmatku si Amely ani nevšimla, že na sobě nemá absolutně nic.
„Cože?“ podívala se na sebe, zpátky na něj, a pak se k němu rychle otočila zády.
„Vaše šaty byly zničené, tak vám je služebné svlékly,“ řekl na vysvětlenou. Poté pokynul rukou k jednomu z křesel, na kterém ležely nádherné zlato-stříbrné šaty. „Na korunovaci jsem si vám dovolil nechat ušít nové.“
Amely úžasem oněměla. Nevěděla, co na tohle říct.
„To…to od vás bylo velice velkorysé,“ řekla nakonec a přes rameno se na něj podívala. Murakumo se usmál.
„Pro vás cokoliv, mi querida,“ řekl, přistoupil k ní a zezadu ji políbil na její odhalenou sametovou pokožku na rameni. „Dal jsem vám připravit koupel. Až budete hotová, přijďte do hlavního sálu. Postarám se, abyste na korunovaci dorazila včas,“ dodal a odešel ze svých komnat. Když za sebou zavřel dveře, mírně se pousmál nad tím, jak se Amely zachvěla, když ji políbil na rameno. Amely se mezitím vzpamatovávala z toho, co udělal. Ještě nikdy se necítila tak zvláštně. Když se jeho rty dotkly její pokožky, cítila se, jakoby celé její tělo vzplálo plamenem. Takovou touhu ještě nikdy nepocítila. V ten okamžik si uvědomila, co doopravdy chce. Sebrala se a šla se vykoupat. Poté si oblékla ty nádherné bohatě zdobené šaty, upravila se a sešla dolů do sálu, ve kterém se před nedávnem konal upíří večírek. „Jste úchvatná,“ ozval se za ní Lord Murakumo. Otočila se a mírně se usmála, když ji políbil na hřbet ruky.
„Děkuji.“
„Můžeme vyrazit,“ řekl a společně s ní vyšel před hrad, kde už na ně čekali připravení koně. Amely se podívala na Murakumu a pousmála se.
„E’clair zde můžeme nechat. Nezdržíme se dlouho,“ řekla a odvázala ji od Arrowa. Murakumo byl mírně v šoku.
„Jak to myslíte…vy snad…?“
„Ano,“ odpověděla mu, pobavená jeho reakcí a nasedla na Arrowa. Lord Murakumo jen šťastně přikývl, nechal odvést E’clair do stáje a nasedl na svého černého hřebce. „Vyrazíme,“ řekla nakonec Amely a oba pobídli své koně do trysku. Cestou projížděli postupně všechny vesnice, ve kterých se kdy Amely na své cestě zastavila. Lidem až přecházel zrak z její krásy.
Po celou cestu se ani jednou nezastavili, jen aby dorazili na Amelyinu korunovaci včas. Lord Murakumo byl nucen nasadit si kápi, jelikož dorazili k zámku, kde Amely strávila 18 let svého života, s prvními slunečními paprsky.
„Vítejte na korunovaci nové španělské královny Amely d‘ Auttrich,“ přišel je přivítat postarší sluha, jež měl na starosti uvádění hostů. Amely se sevřelo srdce radostí, když opět spatřila toho staříka, kterého tolik milovala. Který jí byl tak blízký, ač nepatřil pokrevně do její rodiny. Oči se jí zalily slzami. Musela se držet, aby se nerozplakala.
„Nač tak formálně Bernardo?“ usmála se a s Lordovou pomocí slezla z koně. Jakmile Bernardo uslyšel ten tolik známý hlas, oči se mu rozzářily nevídanou radostí.
„Slečno Amely…“ vydechl. Amely to již déle nevydržela a objala ho.
„Bernardo, tolik se mi po tobě stýskalo.“
„Nám také slečno. Nám také. Paní Constansie bude mít ohromnou radost. Skoro nedoufala, že vás znovu uvidí."
„Ano já vím,“ usmála se. Společně s Lordem poté následovala Bernarda do zámku. Hned, jakmile vešla, někdo se jí vrhl kolem krku.
„Amely. Má milá. Kde jsi byla tak dlouho?“
„Dlouho jsme se neviděli, tetičko,“ objala jí. Tentokrát už se slzám neubránila.
„Jsem tak ráda, že tě zase vidím. Ah…vidím, že nejsi sama. Kdopak je ten pohledný mladý muž?“ podívala se, se zájmem na Amelyin doprovod. Amely s Murakumou se na sebe podívali a usmáli se.
„Lord Murakumo. Nesmírná čest pro mě poznat tak obdivuhodnou ženu, jako jste vy,“ poklonil se jí a políbil jí hřbet ruky. Constansii z toho mírně znachověly tváře.
„Ale jděte vy lichotníku,“ pousmála se rozpačitě.
K poledni se do zámku začali sjíždět všichni pozvaní hosté. Když byl čas a sál byl plný, přišli Raviel a Constansie, kteří si stoupli každý k jedné straně vedle biskupa. Hned za nimi přivedl Lord Murakumo Amely. Poklonil se biskupovi, poté Amely a stoupl si vedle Raviela. Když byli všichni na svých místech, biskup si vzal slovo.
„Vážení přítomní. Sešli jsme se tu dnes, abychom před zraky boha a národa dali Španělsku novou královnu. Mám tu čest vám představit dědičku španělského trůnu…Amely d‘ Auttrich,“ rozezněl se sálem jeho hluboký hlas. „Přistupte blíž,“ vybídl jí. Amely se mírně uklonila a udělala k němu pár nezbytných kroků. Po půlhodinovém ceremoniálu, kdy si biskup plácal játra, konečně přišla chvíle, kdy jí měl na hlavu posadit korunu.
„Amely d‘ Auttrich, klaním se před vámi a z moci mě svěřené, korunuji vás na královnu Španělska,“ uklonil se jí, vzal korunu z polštářku, který držela Constansie a pomalu ji usadil Amely na hlavu. Když pak vstala z pokleku a otočila se čelem k přítomným svědkům, sálem se rozezněl ohromný potlesk a jásot. Amely se usmála.
„Je mi nesmírnou ctí ujmout se vlády a spravovat naší nádhernou zemi, kterou již přede mnou zvelebovali moji rodiče…“
„Ať odpočívají v pokoji,“ ozvali se sborově všichni přítomní. Amely s úsměvem přikývla.
„Jak říkám. Je mi nesmírnou ctí převzít toto břímě a starat se o svůj lid, ale…upír nemůže vládnout,“ dopověděla to, co jí tak pálilo na jazyku a opatrně si sundala korunu z hlavy. Nikdo, kromě pár přítomných zasvěcených lidí nevěděl, o čem to mluví. Začali si mezi sebou znepokojeně šuškat. Amely se ale nenechala rušit a pokračovala.
„Proto je mi nesmírnou ctí předat korunu nejvhodnější možné osobě, kterou není nikdo jiný než…“ udělala pár kroků vpřed a posadila korunu Ravielovi na hlavu.
„…Raviel d‘ Auttrich,“ dokončila větu. Poté se otočila opět čelem k davu lidí. „Tento muž od dnešního dne je a bude váš nový král až do doby, kdy předá korunu další generaci,“ promluvila k přítomným. Poté se otočila zpět k Ravielovi a poklonila se mu.
„Amely,“ vydechl. Amely mu však položila ukazováček na rty.
„Udělala jsem to, co bylo zapotřebí. Teď je to na tobě,“ políbila ho na tvář a objala. „Nechávám zemi ve tvých rukách,“ usmála se a mrkla na něj. „Teď nás prosím omluvte. Nemůžeme se již déle zdržet,“ dodala a společně s Lordem Murakumou zamířila ven ze sálu. Ve dveřích se ještě zastavila a naposledy se na Raviela s úsměvem podívala.
„Ale nemusíš se bát Ravieli. Budu tě kontrolovat,“ upozornila ho, otočila se k Murakumovi a oba zmizeli. Raviel se usmál.
„S tím počítám, Amely.“
O půlnoci toho dne stáli Amely s Lordem na jednom z mnoha balkónů Murakumova hradu a pozorovali tmavou oblohu posetou zářivými hvězdami.
„Víš jistě, že jsi se rozhodla správně?“ položil jí otázku, na kterou se jí chtěl zeptat celý den. Amely se usmála a přikývla.
„Víc než správně,“ odpověděla bez přemýšlení. Murakumo se šťastně usmál a přitiskl si ji jednou rukou těsněji k sobě. Po téhle chvíli toužil už od první chvíle, kdy ji spatřil. Ve chvíli, kdy si Amely opřela hlavu o jeho rameno, jedna z milionů hvězd opustila svoje místo a zamířila k zemi. Ani jeden z nich si však nemusel nic přát, protože jejich největší přání se již uskutečnilo.
Dodatek =DDD
(Qiny, 10. 1. 2010 18:01)