Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta samuraje - část a

16. 5. 2008

 Obrazek 

 

 

 

 

 

 Zoe ObrazekKenshin

 

 

 

 

 

 

 

Hiroshi 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

  

Akira Kenshin - otec Zoe

 

 

                           

 

 

 

 

Cesta samuraje - Slib za měsíční duhy

 

Vítám Vás! Mé jméno je Luna a budu vás provázet jedním bájným příběhem. Do této chvíle obletěl celý svět snad tisíckrát a musí ho znát každý. Cože? Že vy ho neznáte? Tak tedy bedlivě poslouchejte a přeneste se semnou o pár tisíc let zpět…

Do dávného Japonska

      Od pradávna jsou v Japonsku lidé, kteří nedbají zákonů a nemají čest. Vypalují vesnice, zabíjí muže a znásilňují ženy. Nezastaví se před ničím, jen aby ukojili svou neuspokojitelnou touhu a chtíč. To si ale mnozí nenechali líbit, a tak začaly vznikat samurajské vesnice, kde se rodili ti nejlepší bojovníci. A právě v jedné z těchto vesnic začal náš příběh. V domě nejlepšího bojovníka hlavní pokrevní linie samurajského klanu Kenshin se právě očekával příchod nového života na svět. Všichni doufali a přáli mu syna, který by jednou převzal jeho bojové techniky. Narodila se mu však dcera a k velkému neštěstí jeho žena dva dny po porodu zemřela. Ještě než se tak ale stalo, pojmenovala svou dceru Zoe a dala jí na krk stříbrný medailonek.

      Mnozí si mysleli, že jeho bojové techniky přijdou nazmar, protože se předávaly jen z generace na generaci a ženám byl boj zakázán. Byly odmalička vychovávány pro děti a domácnost. Akira ale tyto pravidla porušil a svou dcerku odmalička tajně učil bojovému umění. Byla nesmírně šikovná a učenlivá. Za 18 let už uměla vše z otcova bojového umění a její rubínově rudé oči prohlédly jakoukoliv léčku. Dlouhé fialové vlasy jí sahaly pod pas a nebyl jediný muž, který by o ni neměl zájem. A měli důvod, byla to nejkrásnější dívka široko daleko. Neublížila by mouše, ale už odmalička nesnášela násilí na ženách. Za to by sekala hlavy. A že to s mečem uměla.

      Když byl její otec na nějaké výpravě, trénovala sama v lese za vesnicí. Někdy z dlouhé chvíle půlila padající listy ve vzduchu. Zoein otec trávil většinu času ve válkách a válečných taženích a už na ní neměl tolik času. Jedna válka většinou trvala déle jak 3 měsíce. Po tu dobu však nebyl ve vesnici, kromě stařešinů, jediný muž, který by ji chránil. Sama o sobě nešla tak lehce najít, protože byla ze tří stran obklopena skalami, ale vesnice plná žen a dětí je bezbranná a i takto skryta je snadný cíl obzvláště pro psance a nepřátelská vojska. A právě v den, kdy se měli muži vrátit do vesnice, zahlédla Zoe při tréninku skupinu nepřátelských samurajů. Varovala stařešiny a ženy s dětmi a počkala, až se skryjí ve skalním úkrytu. Nakonec zůstala v celé vesnici úplně sama, ale v ten moment to považovala za nejméně důležité. Ačkoli měla čelit sama 20-ti členné skupině profesionálních bojovníků, bylo jí to jedno, protože věřila v otcův výcvik. Oblékla si samurajské kimono a připravila meč, který jí otec svěřil. V domě pak vyčkala jejich příchodu, tudíž dorazili do liduprázdné vesnice.

      „Co to je? Vesnice duchů?“ Vůdce té skupiny zakřičel tak nahlas, že se ozvěna odrážela od skalních stěn ještě další minutu. Jelikož se mu nedostávalo odpovědi, dal rozkaz k prohledání domů.

      „To nebude potřeba. Vesnice je prázdná. Jste tu jen vy a já.“  Zoe vyšla z domu s maskou přes obličej, připravená zaútočit. Mluvila hlubším hlasem, a tak je utvrdila v myšlence, že je muž. Jen nejmladšímu z bojovníků došlo, co je zač. Jeden z nich k ní přistoupil ze zadu ve snaze zneškodnit ji, ale Zoe tasila meč a v otočce mu do pravé tváře vyryla táhlou ránu. "a jejej...to bude pěkná jizva," ušklíbla se a v očích jí nepatrně zajiskřilo. Poté, co se vzpamatovali z jejího protiútoku, utvořili kolem ní kruh. Jediný, kdo stál opodál a vše sledoval byl rudovlasý samuraj s fialovýma očima a jizvou v podobě X na levé tváři. Bojovala stejně jako její otec. Neudělala jediný zbytečný pohyb, kterého by později mohla litovat. Za nedlouho leželi všichni padlí na zemi a Zoe svírala v pravé ruce zakrvácený meč. Už zbýval jen jediný protivník, ale nebyl tam, kde by měl být. Vlastně nebyl nikde kolem. Zoe se rozšířily zorničky z překvapení. Stihla se jen taktak vyhnout smrtelné ráně. Odskočila od něho ale její rouška klesla rozpůlena k zemi. Tento samuraj nebyl jako ti ostatní. Vlastně ani jako žádný jiný, kterého znala. Jeho rychlost a způsob boje byli jedinečné.

      „Žena bojovnicedokonce ucházející bojovnice a k tomu takhle krásná…to je až trestné.“ Namířil směrem k ní svůj meč a zaujal bojový postoj.

      „Ne víc jak vypalování vesnic a znásilňování žen.“ Odpověděla mu rozhořčeně a bez sebemenší známky strachu.

      „To je jistě pravda, ale já se ještě nepředstavil že?!“

     „Ne a ani nemusíte je-li vám život milý.“

      „To jistě je, ale přesto. Mé jméno je Hiroshi. Přezdívají mi Samuraj X.“ 

      „Budete koketovat nebo bojovat?“ Po téhle větě se Hiroshi usmál a zaútočil. Boj trval dlouho, ale i přes veškerou Zoeinu snahu byl přeci jen silnější a břichem jí projel hrot jeho meče. Ještě než jej vytáhl, přiblížil svůj obličej k jejímu.

      „Sejdeme se v pekle,“ políbil jí a zmizel. Zoe se držela za silně krvácející ránu, z úst jí vytékal pramínek krve a s rozšířenými zorničkami klesla na kolena. V ten okamžik se v branách objevili muži z vesnice v čele s jejím otcem. Jakmile uviděli mrtvé muže a zraněnou Zoe s mečem v ruce, nezmohli se na jediný pohyb.

      „Otče…“ hlesla jen, pustila meč a padla k zemi mezi jí pobité bojovníky. 

Následující týdny byly pro všechny velice těžkou zkouškou. Obzvláště pro otce Zoe. Celé dny trávil zavřený v domě a nehnul se od své dcery ani na krok. Kdyby ho přátelé nedonutili, ani by nejedl.

      „Pamatuj Zoe...strach je největším nepřítelem Samuraje. Ať už jsi kdekoli, ať už děláš cokoli, nikdy ti nesmí zabránit v tom pokračovat. Odvaha není nedostatek strachu. Jen fakt, že je něco důležitějšího, než strach.“   

      „Dobře. Budu si to pamatovat.“

      „Výborně. A teď zpátky k tréninku.“

      „Ano.“ Zoe se usmála, ale najednou jí úsměv zmrzl na tváři. Za jejím otcem se objevil rudovlasý Samuraj. „Né!“ rozeběhla se k němu, ale on ho s úsměvem a bez zábran probodl a zase zmizel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ups...^^

(Luna, 21. 5. 2008 15:50)

Jé Jeanne ty jsi to poznala...^^; ale tak co...alespoň mi to dalo míň práce xD

ach ty nadpisy...

(Jeanne, 21. 5. 2008 12:28)

zdá se mi to, nebo jsi to rozdělila úúúplně stejně jako já? xD
no dobře no.. xD tohle je snad už po třetí, co to mám komentovat... a koemntář to bdue furt stejný... moc hezké... :))) xD

Viď?

(Lenšulka, 16. 5. 2008 18:08)

Závidíš co?... Jsem víc praštěná než ty...ale tak proč bych nezdělila všem, že se mi ta povídka líbí? :D

Trdlo

(Luna, 16. 5. 2008 18:01)

Čoveče leni ty jsi prdlá :D....ale co, jakej by byl svět bez nás praštěných :D...arigatho gosaimas =OD

Krááááááááááááásnýýýýýýýýýý

(Lenšulka, 16. 5. 2008 17:22)

Krásný :) vím, že jsem to už četla, ale to nevadí...mohla bych i tisíckrát.... :-D budemem sem muset dát pokráčko ;)