Cesta samuraje - část b
„Otče!“ Zoe se probudila s hlasitým výkřikem prudkým posazením na futonu a po tváři jí tekly slzy.
„Zoe. Jsem tady. Jen klid.“ Akira jí objal a utěšoval jako když byla malá. V tom se ale chytla za břicho a skrčila se bolestí. „Lehni si. Nesmíš se namáhat,“ položil jí zpátky na polštář.
„Působím ti jen bolest a starosti.“
„To neříkej! Není to pravda!“ osočil se na ní. „Jsi má dcera. Miluji tě nadevše co je mi drahé.“
„Já tebe taky.“
„Zoe. Co se tady stalo?“ chytl jí za ruku a podíval se jí do očí.
„Napadli vesnici. Teda ne tak docela…varovala jsem ženy a děti. Stačili se schovat. Všechny jsem porazila…až na jednoho. Byl silnější než kterýkoliv jiný bojovník…mnohem silnější…“ odmlčela se.
„Víš kdo to byl?“
„Samuraj X.“ Jen to dořekla, Akira prudce vstal. „Znáš ho?“ zeptala se zmateně a jen pozorovala, jak bez odpovědi odchází rychlým krokem ven z domu.
Jak čas plynul, Zoe se zcela zotavila a po ráně jí zbyla jen malá jizva. Dalo se říct, že měla štěstí v neštěstí, nebo jí jen dotyčný nechtěl ublížit. Dalo by se to také nazvat jako „průnik mezi důležité orgány“. Nikdo se jí na nic nevyptával. Nechtěli jí ani potrestat za porušení zákonů. Hlavně jí byli vděční, že zachránila všechny ženy a děti na úkor vlastního života. Přesně tak by se měl totiž zachovat pravý Samuraj.
Po této události válek jen přibývalo a na Zoe připadl úkol chránit vesnici. Jednoho dne se však stalo, že její otec nebyl v čele mužů, kteří se vraceli z boje. Přišlo jí to divné. Ať ho mezi nimi hledala jak chtěla, nikde ho neviděla a nikdo z nich se jí nedokázal podívat do očí. Už při jejich příchodu jí došla krutá skutečnost, že její otec již není mezi živými, ale teď si tím byla úplně jistá. Obzvláště po tom, co přinesli jeho tělo.
„Né…OTČE!!!“ rozeběhla se k jeho bezvládnému tělu a slzy jí tekly ve dvou nepřetržitých proudech.
„Je nám to líto Zoe. Nalákali nás do pasti. Akira nám všem zachránil život. Byl to opravdový hrdina. Nebál se ničeho…“
„Strach je největším nepřítelem Samuraje. To mi vždycky říkal…“ políbila Akiru na čelo a vstala. „Měl pravdu.“ Po pohřbení padlých Samurajů se Zoe připravila na dlouhou cestu.
„Určitě chceš odejít?“
„Najdu vraha svého otce a pomstím jeho smrt.“
„Dobře tedy. Pak si vezmi tohle. Je to meč, kterým byl zabit.“ Zoe se podívala pozorněji na čepel a na rukojeť.
„Ten vrah je levák.“
„To víš jen z pohledu na meč?“
„Otec mě to naučil. Děkuji. Moc jste mi s tím pomohli,“ připevnila si ho k pasu a vyskočila do sedla. „Matane.“ Tímto slovem se rozloučila a už byl vidět jen vzdalující se zadek koně.
Aby na sebe nijak neupozorňovala, musela se vydávat za muže, což jí nedělalo žádné problémy. Projížděla jednu vesnici za druhou a dávala dohromady všechny vodítka a stopy, které měla. Nakonec získala přesný popis toho vraha. Stopy jí zavedly až do jedné vzdálené, ne moc známé vesnice, kolem které se rozprostírala samá pole. Uvázala koně a dala se na průzkum vesnice. Ať prošla kolem kohokoliv, neušli jí jejich zvědavé pohledy. Nikdo u nich totiž ještě neviděl Samuraje s maskou. Svýma rubínovýma očima si prohlížela každého bojovníka, kterého zahlédla, až konečně uviděla toho, kterého hledala. Odepnula jeho meč od pasu a šla směrem k němu.
„Myslím, že tohle patří vám.“ Dotyčný se na ní podíval ne moc příjemným pohledem.
„Ne. Asi jste se spletl.“
„Já se nikdy nemýlím,“ hodila mu ho k nohám a tasila svůj meč.
„Chlapče…ty chceš zemřít?“ usmál se, sebral meč a odhodil pochvu.
„Já nejsem ten, kdo dnes zemře. Ostatně…za chvíli to poznáš sám.“
„A hele Kashime…on ti tyká. To je drzost.“
„Dej mu lekci, na kterou nikdy nezapomene. Ať ví s kým mluví,“ překřikovali se ostatní bojovníci. To už ale Zoe začala s Kashimem bojovat. Jak předpokládala, byl rychlý, ale ne moc obratný. Jejich boj trval dlouho, ale nakonec mu vyrazila meč z ruky a čepel jejího meče mu projela hrudí.
„Kdo…kdo vůbec jsi…?“ vydal ze sebe mezi vykašláváním krve.
„Říká ti něco jméno Akira Kenshin…? Byl to můj otec!“ odpověděla mu s nenávistí v hlase a vytáhla čepel z jeho hrudi.
„Do…do pekel…s tebou.“ Tak zněla jeho poslední slova, než padl.
„Sejdeme se tam,“ zasunula meč zpátky do pochvy a nasedla na svého koně.
„Hej. Co jsi vůbec zač?“ volali za ní.
„Mstitel,“ odpověděla chladně a odcválala. V řece uprostřed lesa pak smyla krev ze svého meče, posadila se na břeh a začala ho leštit. Po chvíli uslyšela zapraskání větví. Bylo to kousek od ní. Hbitě vstala, neuvěřitelnou rychlostí se přemístila ke stromu, za kterým se někdo schovával a namířila mu meč ke krku. V ten okamžik se ale zarazila. Právě málem podřízla malou holčičku, která šla s největší pravděpodobností pro vodu. Celá se klepala a se strachem v očích se na ní dívala. Zoe rychle meč zasunula zpátky do pochvy a pomalu si k ní klekla. Holčička celá vyděšená zavřela svoje nebesky modré oči a přikrčila se. Když je zase otevřela, stál před ní džber plný vody a viděla už jen jak Zoe odvádí svého koně pryč. Cestou lesem narazila na horký pramen. Svlékla se a ponořila se do hřejivé minerální vody. Už neměla proč by se vydávala za muže. Pomstu již vykonala a navíc měla po krk věčných nesmyslných bojů. Jen ležela a nechala ze sebe odplout všechny negativní pocity a vzpomínky nasbírané za posledních pět měsíců. Poté si oblékla ženské kimono a svázala si vlasy. Když ale vyjížděla z lesa, její kůň se splašil a shodil jí. Dopadla hlavou na kámen a upadla do bezvědomí. Ležela tam bezmála hodinu, než kolem šel mladý kluk a všiml si jí. Zaujala ho na první pohled. Myslel, že usnula, tak si k ní klekl a snažil se jí probudit. Pak si ale všiml krve stékající po kamení. Okamžitě jí vzal do náruče a odnesl do své vesnice.
=o)
(Luna, 21. 5. 2008 15:54)