Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta samuraje - část c

21. 5. 2008

       „Á Ryuu už jsi doma…ale…kdo to je?“

       „Nemáme čas matko. Musíme jí ošetřit, jinak vykrvácí.“

       „Dobře. Pojď dovnitř a polož jí. Budu potřebovat vodu a obvazy.“ Ryuu jen přikývl, položil jí a donesl potřebné věci. „Ztratila hodně krve. Měla štěstí, že jsi jí našel,“ řekla jeho matka, když jí ránu zavázali.

       „Ano to měla. Kdo ví, co se jí stalo.“ Když Zoe otevřela oči, viděla zprvu rozmazaně, ale po chvíli se to srovnalo. Rozhlížela se po místnosti, jelikož nevěděla kde je a ani co tam dělá. Ze všeho nejhorší ale bylo, že nevěděla ani kdo je a odkud je.

       „Jsi vzhůru. Už jsme si začínali myslet, že se snad nikdy neprobudíš,“ přišla k ní postarší usměvavá žena.

       „Kdo jste? Kde to jsem?...A kdo jsem já?“ posadila se a rozhlížela se dál po místnosti.

       „Chudinko. Musela jsi ztratit paměť. Ale neboj. Tady jsi v bezpečí,“ usmála se Ryuuiho matka a podala jí vodu. Zoe si jí od ní váhavě vzala, ale pak se přeci jen napila.

       „Děkuji. Řekněte mi. Nevíte o mě něco? Kdo jsem? A co tu dělám?“

       „Můj syn tě našel ležet u cesty z lesa. Měla jsi tržnou ránu na hlavě. Jediné, co jsi měla u sebe bylo tohle,“ podívala se na dlaň a podala jí stříbrný řetízek s medailonkem, který jí dala po narození matka. „Podle něj se jmenuješ Zoe.“

       „Zoe. To je mé jméno?“ podívala se na vyrytá písmenka.

       „Nejspíš.“

 

       Postupem času si na Ryuua a jeho matku zvykla. Oblíbila si jí dokonce celá vesnice. Nejvíce času trávila u řeky za vesnicí. Bylo tam krásně. Průzračná, chladivá voda, rozkvetlé květiny a zpívající ptáci. Dokonce i v zimě to mělo své kouzlo. V noci, když už všichni spali, se vykrádala tajně z domu a chodila se do ní koupat. Netušila ale, že jí Ryuu pozoruje.

 

       Jednou ráno přivedl jeden z mužů do vesnice černého hřebce. Na první pohled ušlechtilé zvíře. Takové, jaké chovají jen v pár vesnicích. V Samurajských vesnicích. O těchto koních každý ví, že věří jen svému majiteli a jinak jsou divocí a nedůvěřiví. Také tomu muži dalo práci ho udržet. Pořád sebou házel a stavěl se na zadní. Jakmile ale uviděl Zoe, uklidnil se, vysmekl se mu a přiběhl k ní. Lísal se k ní jako ke své mámě.

       „Páni. Ty jsi ale fešák. Komu pak jsi utekl? Hodný h…“ ve chvíli, kdy se ho dotkla, bleskl jí hlavou útržek z její minulosti a zůstala stát s prázdným výrazem v očích.

       „Zoe…Zoe…Co je ti?“ Ryuu s ní opatrně zatřásl aby jí probral. Když přišla zase k sobě, podlomily se jí kolena a chytla se za hlavu. Jelikož jí Ryuu přidržoval, svezl se s ní na zem. „Zoe?“

       „Spadla jsem z něj…chci říct…já…ten kůň patří mě,“ podívala se na černého hřebce.

       „Chceš říct, že už jsi si vzpomněla?“ přišla k nim Ryuuiho matka.

       „Nevím. Nevím co bylo předtím. Vím jen, že mě shodil,“ odpověděla a pomalu se postavila. Celou dobu se přitom dívala hřebci do očí.

       „Počkej Zoe. Jestli ten kůň patří tobě, pak jsi dcera Samuraje.“ Zoe se na Ryuua podívala tázavým pohledem. „Jestli ano, pak můžeš být jen jejich špion…Tak jsi nebo nejsi dcerou Samuraje…odpověz!“ zvýšil na ní hlas.

       „Já nevím!“ vykřikla a s pláčem utíkala pryč.

       „To jsi nemusel Ryuu. Víš jak jsi jí teď ublížil?!“ řekla jeho matka a dívala se na mizící siluetu Zoe. Její kůň zařehtal, jako by jí dal za pravdu a rozeběhl se za ní. Běžela podél řeky a zastavila se až když vesnici vůbec neviděla. Posadila se na břeh, přitáhla si kolena k sobě a dívala se do průzračně modré vody. Za chvilku jí do zad šťouchl černý kůň.

       „June. Kdybys tak uměl mluvit. Jistě by jsi mi pomohl vzpomenout si kdo vlastně jsem,“ pohladila ho po čumáku. Jun si jen odfrkl a šel se napít vody z řeky. Seděla tam dlouhou dobu a pozorovala jak Jun okolo ní dovádí, když si k ní někdo přisedl.

       „Omlouvám se.“

       „To je v pořádku. Máš právo si to myslet.“

       „Nemám právo na tebe křičet.“

       „Ale ano. Žena se musí vždy podřídit muži. Tak nás přeci vychovávají. Naprostá poslušnost.“ Řekla to tak, že to Ryuuho až zarazilo.

       „To neomlouvá moje chování. Neměl jsem tě bezmyšlenkovitě obvinit ze špionáže. Hodně jsem ti tím ublížil.“

       „Už se k tomu nevracej. Co se stalo, stalo se. Zapomeňme na to ano?!“ usmála se na něj. Ryuu jí úsměv vrátil.

       „Dobře.“ „Měli bychom se vrátit. Ve vesnici mají jistě strach,“ postavila se a zavolala Juna.

       „Ano. To jistě mají.“ Ryuu si sedl za Zoe a jeli krokem zpátky do vesnice. „Víš Zoe. Je tu ještě něco co jsme ti neřekli,“ ozval se po chvíli cesty.

       „Ano?“

       „No…náš panovník není jako ti ostatní.“

       „Každý je jiný.“

       „To ano, ale ten náš je krutý. Po smrti starého krále se vlády ujal jeho syn. Rozmazlený synáček, který musí mít všechno na co si ukáže. Každý rok ve stejný den přijede do naší vesnice a odveze si jednu z dívek. Má ji ale jen pro vlastní pobavení, a když ho omrzí…“ odmlčel se.

       „Dopověz to.“

       „…zabije ji,“ dořekl a odvrátil pohled k řece.

       „Jestli je to tak, proč se mu někdo nepostaví? Takový člověk si nezaslouží vládnout,“ řekla s patrnou dávkou zlosti.

       „Máš pravdu, ale nikdo se mu neodváží postavit. Má příliš silné vojsko…Nejradši bych se mu postavil sám…“

       „Sám bys proti němu neměl šanci.“

       „Já vím…ale dlužím to své sestře. Zabil jí minulý rok.“

       „Ryuu…to je mi líto. Odpusť to jsem nechtěla.“

       „Neomlouvej se. Nevěděla jsi to…Zítra přijede znova. Musíme tě skrýt.“

       „Nechci se skrývat. Jestli se mu nikdo neodváží postavit. Udělám to já.“

       „Tak to ne. Jsi nejkrásnější dívka široko daleko. Ani slepý by si tě nemohl nevšimnout. Zůstaneš schovaná, dokud zase neodjede. Moje poslední slovo. Nechci tě ztratit jako svou sestru.“ Po jeho slovech už Zoe nepromluvila.

 

       Do vesnice dorazili až se západem slunce. Ráno před jeho příjezdem schovali Zoe a ještě jednu dívku, která se měla za nedlouho vdávat do posledního domu ve vesnici a všichni se postavili podél cesty. Netrvalo dlouho a přijelo 9 mužů na koních včetně jejich „pána.“ Hned jak se objevili na obzoru, všichni se uklonili.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ale jdi...;)

(Jeanne, 26. 5. 2008 15:01)

prosím tě, jednou tady jsem, tak to okomentuju, ne? ;) ^^

...

(Luna, 22. 5. 2008 15:52)

xD...tak nemusíš to komentovat, když už jsi to četla že... :D...nikdo tě do toho nenutí ;) :)

nadpis...

(Jeanne, 22. 5. 2008 7:13)

hezké hezké hezké ^^ jen tak dál... :) (<= něco do toho komentíku musím napsat.. xD)