Cesta samuraje - část d
Ichiro
Když sesedl z koně, začal se procházet sem a tam a prohlížel si všechny dívky. Pak dal ale rozkaz jednomu ze svých přisluhovačů. Ten si k sobě vzal malou, asi tak čtyřletou holčičku a dal jí ke krku meč.
„Myslíte si, že jsem tak pitomý…? Myslíte si, že nevím, co tu na mě hrajete…? Jedna dívka tady chybí…Kde je?“ rozkřičel se a koukal z jednoho vesničana na druhého. Nikdo však nic neříkal a všichni zarytě mlčeli. „Tak vy mi to neřeknete. Dobrá tedy,“ otočil se k bojovníkovi s holčičkou a přejel si prstem po krku. Už se napřahoval, že jí podřízne, když v tom někdo zakřičel.
„JAMERO!!!“ Všechny pohledy utkvěly na jedné osobě. Tou osobou byla Zoe. „Nechte jí žít,“ řekla s prosbou ve svých nádherných rudých očích.
„Ale…Tak takovou princeznu jste přede mnou schovali,“ usmál se a šel k ní. Zastavil se úplně před ní a chtěl jí sáhnout na tvář, ale Zoe couvla. „Snad se mě nebojíš…Musím říct, že takhle krásná a zralá žena se jen tak nevidí,“ sjel jí pohledem od hlavy až k patě. „Dobrá. Nechám jí žít, ale jen když půjdeš semnou.“
„Dobře…půjdu s vámi. Jen…jí neubližujte,“ podívala se do země.
„Výborně,“ usmál se a nabídl jí rámě. Chvilku váhala, ale pak ho přijala a nechala se odvést ke koni. Když už byli v sedle, dal rozkaz tomu bojovníkovi a ten holčičku přeci jen podřízl.
„Néééé!!!“ Zoe zakřičela a z očí jí vytryskly proudy slz. Chtěla z koně seskočit, ale Ichiro jí pevně chytil kolem pasu a rozjel se pryč.
„Nemusíš být smutná. Byla to jen malá holka. O jeden krk víc nebo míň. Není to jedno?!“
„Dal jste slib,“ řekla a slzy jí nepřestávaly téct.
„Ano, ale neposlušnost se trestá. Budou si alespoň pamatovat, že skrývat přede mnou takové poklady nemá smysl,“ usmál se a přejel jí rukou po tváři. Zoe znechuceně trhla hlavou a odvrátila od něj pohled. Do paláce dorazili až navečer. Po večeři na ni čekala horká koupel a Jukata. Když byla oblečená, přišel do její ložnice Ichiro. Služky se uklonily a odešly. „Jsi opravdu nádherná,“ klekl si za ní a políbil jí na krk.
„Jsem unavená pane. Odpusťte.“
„Dobrá. Dnes si můžeš jít lehnou, ale zítra už nebudu tak shovívavý,“ řekl a naštvaně vstal.
„Děkují pane,“ vstala také a uklonila se mu. Když se však zase narovnala, přitiskl jí k sobě a políbil.
„Hezky se vyspi poklade. Ať zítra záříš,“ usmál se a odešel. Zoe si utřela pusu a zamračila se.
„Kéž se nedožiješ rána,“ řekla a lehla si. Nemohla ale usnout. Pořád musela myslet na Ryuua a tu malou holčičku, které jedním rozkazem ukončil život. O půlnoci se jí konečně podařilo usnout, ale hned jí zase vzbudil hluk zvenčí. Chtěla se podívat, co se tam děje, ale jen co pootevřela posuvné dveře, někdo je rozrazil, chytil jí za vlasy a vedl na nádvoří. Teď už jí došlo, že palác přepadli. Nevěděla ani jak, ale vysmekla se tomu muži a omráčila ho. Když chtěla utéct, všimla si meče u jeho pasu. Byl jí hodně povědomý. Ve chvíli, kdy ho zvedla, probleskl jí hlavou další útržek z její minulosti. Začala se jí vracet paměť, ale ještě se v ní objevovala nevyplněná místa zahalená tmou. Sevřela meč v ruce a utíkala před palác pomoci služebnictvu. Cestu ven si doslova prosekala a nakonec před ní stál už jen jeden jediný, poslední, rudovlasý Samuraj. Jakmile ho uviděla, mezery v její paměti se zaplnily.
„Ty…?“ zamračila se a postavila se do bojové pozice.
„A hele koho pak to tady máme. Já myslel, že už jsi dávno po smrti, ale teď tu přede mnou stojíš ještě krásnější a silnější než před rokem. Čemu vděčím za tvou přítomnost Zoe Kenshin?“ pousmál se. Při jeho posledních slovech se všem kolem zatajil dech. Snad i malé dítě ví, že Kenshin je hlavní pokrevní linie nejmocnějšího Samurajského klanu ze skalní vesnice.
„Tak přeci jen poklad. A takto cenný. Nemohl jsem si vybrat líp,“ ozval se Ichiro a vyšel z davu svých sloužících. „Musím říct, že ani moje armáda by ty bandity nepobila dřív. Opravdu jde poznat, že ti v žilách koluje krev nejmocnějších Samurajů,“ usmál se a posadil se na lavičku pod stromem. „Zabij pro mě toho Samuraje a zaručuji ti, že tě nechám žít,“ dal si nohu přes nohu a opřel se.
„Nezabiji ho proto, že mi to přikazuješ, ale proto, že si to zaslouží. Pro tebe bych nehla ani prstem. Jsi jen ubožák, co si říká vládce. Tvoje smrt by všechny jen osvobodila,“ odsekla mu a pořád sledovala Hiroshiho, který se chystal zaútočit.
„Opravdu dojemné. Byl bych se i rozbrečel, ale bohužel. Nebrečel jsem už od svých 6 let,“ usmál se a zaútočil.
„Ale to je velice smutné. Slzy jsou občas potřeba. Nemyslíš?“ zastavila jeho meč přímo před svým obličejem a odhodila ho od sebe.
„Pro někoho ano. Pro mě…ne,“ odpověděl a vykryl její ránu. Bylo opravdu úžasné sledovat jejich boj. Dávali do svých mečů takovou sílu, že od nich létaly jiskry. Zoe se na okamžik přestala soustředit a Hiroshi jí na břiše rozsekl kimono. Jen kousek chyběl, aby se ostří meče dotklo její kůže. Skrz táhlou díru na kimonu byla vidět malá jizva, která jí zůstala na břiše po jejich posledním souboji.
Když boj trval moc dlouho a Ichiro viděl, že ji Hiroshi dostal do úzkých, zvedl ruku aby dal znamení lučištníkům. Zoe si toho ale všimla a vytáhla svou spolehlivou stříbrnou kamarádku, kterou jí dal otec.
„Nezasahuj,“ zamračila se a bez rozmýšlení jí po něm hodila. Dýka se mu zabodla přímo do srdce, tudíž byl na místě mrtvý.
„Tvoje slova se přeci jen naplnila,“ usmál se Hiroshi. Zoe vykryla jeho útok.
„Už od začátku jsem byla jeho smrt. Až teď jsem ale dobrousila svoji kosu,“ pousmála se a sekla ho do ramene.
„Zlepšila ses.“
„Jo…ztráta paměti dělá divy. Ale nemusíš se bát. Sice po kouskách, ale vrátila se mi celá.“
„Jaká škoda, že jsem to nevěděl. Mohl jsem si trošku užít,“ řekl s pohledem na její odhalené tělo a přehodil si meč do druhé ruky.
„Koukám, že ta díra na kimonu ti zastírá normální myšlení…Ale co to říkám. Ty jsi přece ještě nikdy normálně nemyslel.“ To už se Hiroshi neudržel a začal na ní v jednom kuse útočit. I přes jeho velkou rychlost se však stačila krýt.
Pak se mu ale podařilo jí meč vyrazit z ruky a dostat jí do úzkých.
„Tak kdo pak tu nemá normální myšlení?“ usmál se a přitiskl udýchanou Zoe ke zdi, tudíž neměla žádnou únikovou cestu. Musela rychle něco vymyslet, protože ten co před ní teď stál byl jen někdo, kdo se Hiroshimu vzdáleně podobal. Klid a vyrovnanost z jeho očí úplně zmizeli a nahradil je vztek a šílenství. Zkusila se proplížit vpravo kolem zdi, ale dal tam ruku. „Copak, copak? Snad už nechceš odejít?! Zábava sotva začala,“ řekl těsně u jejího obličeje.
„Zábava právě skončila. Koukej se probrat!“ vykřikla a dala mu tak silnou facku, že to málem neustál. Šla ke svému meči a sebrala ho ze země. Přitom Hiroshiho nespouštěla z očí. Naštěstí se ale vzpamatoval. Všichni kdo to sledovali nevěděli, jestli jí mají pomoct, nebo jen dál nečině přihlížet. „Co jsi sakra zač?“ zeptala se s ledovým klidem, ale i přesto v jejích očích zahlédl strach.
„Radši se ode mě drž dál,“ odpověděl a zmizel v branách paláce. Zoe se ještě chvíli dívala do tmy a pak šla k mrtvému Ichirovi a vytáhla z něj svou dýku.
Nedalo se ani slovy vyjádřit, jak jí byli všichni vděční, že je zbavila toho tyrana a zachránila jim životy. Nabídli jí vše co se jen dalo, ale vzala si jen nové kimono a za svítání palác opustila.