Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta samuraje - část e

8. 6. 2008

      První, kdo jí uviděl přijíždět byl Ryuu. Hned jak seskočila z koně, pevně jí objal.

      „Už nikdy nikam nechoď…Bál jsem se o tebe.“

      „Ryuu já…já musím odjet,“ sklopila zrak a vymanila se z jeho náruče. Poté zavolala Juna a dala na něj sedlo.

      „Ne Zoe. Já tě nikam nepustím. Ne teď, když si se vrátila od toho tyrana,“ nenechal se odbýt a sevřel jí ještě pevněji.

      „Ryuu pusť. Já musím odejít. Vrátila se mi paměť.“

      „Na tom nesejde.“

      „Ryuu poslouchej. Jsem dcera Samuraje z hlavní pokrevní linie nejmocnějšího Samurajského klanu. Mé celé jméno je Zoe Kenshin.“ Ani po těchto slovech jí ale nepustil.

      „To mě nezajímá. Nikam tě nepustím Zoe. Já tě miluji.“

      „Nic nechápeš. Pokud zůstanu, vesnice bude pod neustálými útoky mých nepřátel. Nechci už vidět nikoho z vás umírat. Musíš mě nechat jít…Ale nemusíš se bát. Ichiro už k vám nikdy nezavítá,“ vyprostila se z jeho sevření a nasedla na Juna. „Sbohem,“ řekla ještě a odjela. To bylo naposledy, co se s ním setkala.

 

      Od jejich rozloučení uběhl rok a Zoe se jen tak potulovala krajem. Pomáhala napadeným vesnicím a zdokonalovala se v boji. Nikdo jí nepřemohl. Byla nejsilnější bojovník v celém Japonsku. Jen největší blázni jí dobrovolně vyzvali na souboj. Většinou to ale hned po prvním střetu vzdali a vzali nohy na ramena. Nakonec jí všude znali. Musela nosit dlouhý plášť s kápí, aby jí nebylo vidět do obličeje. Nebylo nic, čeho by se bála…vlastně…něčeho přeci jen. Pořád měla před očima Hiroshiho šílený, nepřítomný výraz v obličeji, když spolu bojovali v Ichirově paláci. V tu chvíli věřila, že to je někdo úplně jiný. Že proti němu nemá sebemenší šanci. Kdyby se nevzpamatoval, jistě by jí zabil. Věděla, že někde tam venku je a chystá se na další boj. Měla takový pocit, jako by jí sledoval ve dne i v noci. Cítila jak jí jeho oči propalují záda, i když ho nikde neviděla. Musela být ve střehu 24 hodin denně. Její spánek se dal přirovnat spíš k bdění se zavřenýma očima. Vzbudilo by jí i pírko ve vzduchu. Jejího věrného Juna zabili v boji. Vlastně se dalo říct, že jí zachránil život. Od té chvíle putovala sama pěšky.

 

      Odcházela právě z jedné vesnice, když ho uviděla. Opíral se o kmen stromu, který nedávno sežehl blesk. Už z dálky ale poznala, že sním něco není v pořádku. Později se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Stačila jen taktak vykrýt jeho ránu mečem. Odhodila ho od sebe a couvla. Měl v očích stejně šálený výraz jako tenkrát. Věděla, že pokud se s ním utká, nepřežije to. Využila tedy jeho chvilkové nepozornosti a dala se na útěk. Už to, že se vzdala předem pro ní bylo velmi ponižující, ale útěk. To je pro Samuraje to nejhorší co může udělat. V duchu nadávala sama sobě, ale v tu chvíli to bylo jediné možné řešení. Po 5 minutách běhu se zastavila. Byla už hodně daleko. Udýchaná se opřela o jeden ze stromů, které lemovaly dlouhou cestu.

      „Mě neutečeš,“ ozvalo se jí u ucha. Než se ale stačila otočit, svíral jí okolo hrudi tak silně, že se nemohla pomalu ani nadechnout. Chtěla se mu vysmeknout. Házela sebou, zmítala se, ale nebylo jí to nic platné.

      „Ale no tak. Klid…ššš. Uklidni se,“ šeptal jí do ucha a hladil jí po tváři. Držel jí sice jen jednou rukou, ale i tak jí jeho síla vyrážela dech.

      „Pust mě Hiroshi…nebo kdo teď vlastně jsi…Prosím,“ řekla a ztěžka se nadechovala. Jeho sevření jí doslova přerušilo krevní oběh. Takovou sílu nikdy neměl.

      „Lepší, když se uklidníš, než se úplně udusíš.“

      „Prosím…nech…mě jít,“ vyšla jí z úst už skoro neslyšitelná slova. Její víčka začala těžknout a už pomalu ani neslyšela okolní zvuky, když sevření trochu povolilo. Dopadla na kolena a těžce odkašlávala.

      „Nechci tě zabít. Na to jsi pro něho moc důležitá…Ale mohl bych si s tebou malinko pohrát. Co říkáš?“ usmál se a podíval se jí do očí, ve kterých se zračil strach. Strach z něho a z jeho přítomnosti. Nevěděla, co si má myslet, natož co udělat. Její vyděšený pohled Hiroshiho konečně probral. Pustil jí a díval se do jejích zděšených očí. Chtěl něco říct. Natáhl k ní ruku, ale Zoe couvla. Příliš se ho bála na to, aby mu mohla věřit.

      „Odpusť,“ řekl a zmizel tak jako to už dvakrát udělal. Zoe se za posledních pár minut natolik vysílila, že když se pokusila vstát, zatmělo se jí před očima a padla k zemi. Probudila se až v nějakém domě.

      „Konečně ses probudila,“ ozvala se usměvavá dívka, které mohlo být tak devět.

      „Kde to jsem?“ zeptala se Zoe a posadila se.

      „Jsi u mě doma. S tatínkem jsme tě našli ležet na cestě nedaleko naší vesnice, tak jsme tě vzali sebou,“ usmála se.

      „Aha. To od vás bylo velice milé. Děkuji.“

      „Nemusíš děkovat. To je přece samozřejmost. Udělali jsme to rádi. Ty jsi tak krásná. Jistě budeš z nějakého vznešeného rodu. Kolik ti je let? Máš nějaké sourozence? A jak se jmenuješ? Já jsem Mily,“ začala na ní chrlit jednu otázku za druhou.

      „Páni ty jsi ale upovídaná. Poslyš Mily. Já se jmenuji Zoe. Je mi 20 let a sourozence nemám. Odkud jsem, to ti raději říkat nebudu. Stejně by ti to asi nic neříkalo,“ usmála se Zoe a vstala.

      „Ještě by jste měla ležet,“ ozval se mužský hlas, následovaný jeho nositelem.

      „Promiňte já…já už musím jít. Děkuji, že jste mi pomohli. Nechci vás déle obtěžovat.“

      „Ale vůbec neobtěžuješ. Že ne tati?!“ přiběhla k němu Mily.

      „Jistěže ne. A mimochodem. Tohle je moje dcera Mily.“

      „Ano já vím. Už jsem měla tu čest. Je moc milá. Ale…je vždycky takhle upovídaná?“ zeptala se jejího otce s úsměvem, načež se oba začali smát.

      „Ano. Omlouvám se. Vždycky se rozpovídá, když se jí někdo líbí.“

      „Ne to je v pořádku.“

      „Tati Zoe je 20 let a nemá sourozence.“

      „Vážně? A nechtěla by sis jít na chviličku hrát ven?“ usmál se na ní.

      „Dobře.“ Ještě stačila Zoe zamávat, než se ztratila ve dveřích.

      „Promiňte že se ptám Zoe. Ale vy nejste jen tak obyčejná žena že?!“ podíval se na ní a pak na meč, který si právě připevnila k pasu.

      „Jak se to vezme, ale máte pravdu. Mé celé jméno je Zoe Kenshin,“ řekla a hodila přes sebe plášť. „Omlouvám se za potíže, které jsem vám určitě způsobila a díky za všechno,“ rozloučila se a nechala ho tam překvapeného stát. Už si nasazovala kápi, když znova promluvil.

      „Počkej. Teď už nemůžeš odejít.“

      „Co? Pročpak?“ zeptala se udiveně.

      „Jestli jsi opravdu z toho slavného Samurajského klanu, pak máš v téhle vesnici nespočet nepřátel.“

      „Promiňte mi mou troufalost, ale na to jsem zvyklá. Bojuji odmalička. Nepřátel mám víc než dost. A teď když dovolíte. Nashledanou a pozdravujte ode mě Mily,“ nasadila si kápi a vyšla před dům. Hned ale pochopila jeho slova. Byla ve vesnici nájemných vrahů. Jen se zamračila a šla směrem ven z vesnice. Už byla u brány, když jí jeden z mužů zastoupil cestu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář