„No tak, ještě kousek…tak dělej…já už nemůžu. Tak mi přece trochu pomož…Už to bude, cítím to…už jen chviličku…ano, ano, ááno…Hotovo,“ rozléhalo se zbrojnicí v paláci elfské královské rodiny. Znělo to velmi neortodoxně a každý, kdo šel okolo, si myslel své. Jak překvapení by byli, kdyby se dozvěděli, jak hluboce se mýlí. To jen Lemaliel právě dokončovala svůj ručně dělaný luk. Unaveně si otřela čelo a spokojeně si prohlížela své dílo.
„Elf by neřekl, jakou práci dá utáhnout tětivu,“ dala si ruku v bok a nevěřícně zakroutila hlavou. Nikdy by neřekla, že jí to bude tak dlouho trvat. Strávila nad výrobou luku celý den a noc. Skončila až brzo ráno, těsně před východem slunce. Nakonec se jí to ale zdárně povedlo a ona mohla být se svou prací na výsost spokojená. Celý svůj výcvik se těšila na to, až si bude moci sama vyrobit svůj vlastní luk. A když jí mistr řekl, že si materiál na výrobu bude muset sehnat sama a dle vlastního výběru, její nadšení se ještě zdvojnásobilo. Už dávno měla vyhlídnuté dřevo, ze kterého celý luk vyřeže. Ani jí nedalo moc práce ho dostat. Jen materiál na tětivu jí dal poněkud zabrat. Z přemýšlení ji vytrhl až hlas jejího mistra.
„Vidím, že už jsi s tím hotova. Mohu?“ otázal se jí zdvořile a mírně se poklonil. Lemaliel se raději ani neptala, proč už je takhle brzo ráno vzhůru. Raději se ještě jednou spokojeně podívala na své dílo a podala jej mistru do natažené ruky. Ten ho uchopil, jak nejjemněji mu to jeho ruce válečníka dovolovaly a prohlédl si luk svým zkušeným kritickým okem. Jakmile poznal, co za dřevo jeho svěřenkyně použila, rozsvítily se mu jeho nebesky modré oči. „Jak jsi získala tak vzácné dřevo? Pokud vím, ještě nikomu se nepodařilo získat ani větvičku ze stromu Života,“ podíval se na ni s úctou a očekával odpověď. Lemaliel se jen pousmála. Věděla, jak vzácný ten strom je. Roste uprostřed zahrady v chrámu elfského boha Amtela - boha veškeré elfské moudrosti a stvořitele elfské říše, Otce elfského národa. Do zahrady má přístup každý, ale stromu samotného se nikdo dotknout nedokáže. Má kolem sebe bariéru, kterou nikdo nikdy nedokázal projít. Ale Lemaliel věděla své. Jen ten, jehož srdce je čisté a mysl klidná, dokáže bariérou projít. Taková přesně ona byla. Když ale chtěla dřevo na luk ze stromu získat, nevěřila si moc, že by to mohla dokázat. Ještě teď měla v živé paměti udivené a obdivné pohledy těch, kteří se ve chvíli, kdy vkročila za bariéru, v chrámu nacházeli. Podívala se na svého mistra.
„Nebylo to tak těžké, ale musím se přiznat, že jsem až do poslední chvíle nevěřila, že by se mi to kdy bylo povedlo. Za dřevo, které mi bylo dopřáno, jsem donesla bohu Amtelovi dar, jako poděkování za jeho přízeň. Byla jsem udivena, když ho odmítl. Myslela jsem, že se na mě za to zlobí, když v mých rukou shořel na popel, ještě než jsem ho stačila položit na oltář,“ odpověděla zamyšleně. Tahariel se na ni nevěřícně díval a mírně se zamračil, až se mu na čele objevila malá vráska.
„Odmítl?“ zeptal se, jakoby snad špatně slyšel. Ano určitě musel špatně slyšet. Bůh Amtel přeci ještě nikdy žádný dar neodmítl. Natož od…
„Ano odmítl,“ přitakala Lemaliel. „Chtěl po mě jen, abych mu přinesla luk ukázat, až s ním budu hotova. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jsem si uvědomila, že se na mě nezlobí,“ dodala. Tahariel jen chápavě přikývl. Moc dobře jí rozuměl. Nikdo na jejím místě by nezůstal v klidu, kdyby mu dar pro Amtela shořel v ruce. Musel se té představě pousmát.
„Tak to nesmím zdržovat. Myslím, že bude v pořádku, když luk zkontroluji a vyzkouším, až se vrátíš z chrámu,“ poklonil se jí, dávajíc jí luk zpět. Lemaliel přikývla a vzala si ho z jeho rukou. Za nevěřícného pohledu Tahariela poté sesbírala odřezky dřeva, které bezpečně schovala do hedvábného šátku, zahalila se pláštěm a vydala se do chrámu. V jejích krásných šedých očích tančily jiskřičky vzrušeného očekávání. Dle dohody s Amtelem měla zbytky dřeva vrátit ke kořenům stromu. Když si ale odměřila dřevo potřebné na luk, spousta jí ho ještě zbyla, a tak ho využila k vyřezání šípů. Doufala tedy, že se na ni nebude zlobit, když dřevo využila i k něčemu jinému, než byla výroba luku.
Celou cestu k chrámu přemýšlela, zda mu to má říci nebo si to raději nechat pro sebe. Prala se s tou myšlenkou jako by byla jejím úhlavním nepřítelem. Ta dobrá část mysli jí říkala, ať to určitě řekne. Že když to vysvětlí, Otec to určitě pochopí. Ta druhá, mnohem menší a zastrčenější část mysli jí ale našeptávala, ať to neříká. Proč by taky měla. Vždyť je to jen trocha zbylého dřeva. Lemaliel jí chvilku naslouchala, ale poté ji odehnala hlasitým:
„Kuš!“ Až se po ní pár kolemjdoucích elfů podívalo s nevyřčenou otázkou v očích, jestli to má v hlavě v pořádku. Nevšímala si jich a šla dál svým tempem. Rozhodla se poslechnout tu rozumnější a lepší část mysli - ostatně jako vždycky. Při nejhorším jí Otec potrestá za mrhání vzácného dřeva, ale její svědomí bude čisté. Zastavila se před posvátnou budovou z nejčistšího bílého mramoru, který ve světle vycházejícího slunce jen zářil. Až si byla nucena zaclonit oči, před tím oslňujícím světlem. Krásná zeleň stromů, rostlin a trávy s celou budovou nádherně kontrastovala a zpěv ptactva tomu posvátnému místu dodával ještě kouzelnější atmosféru. Zhluboka se nadechla a odhodlaně vykročila po mramorovém schodišti vstříc svému osudu. Neuvědomila si však, že má obličej stále zahalený kápí. Ještě než vešla do posvátných zahrad chrámu, uklonila se před mohutnou branou z nejčistšího stříbra, zdobenou starým jazykem elfů, který hlásal:
Elfové jsou jeden z národů obývajících tento krásný svět.
Otec Amtel stál při jejich zrodu jako spousta dalších již před miliony let.
Elfové, Kentauři, Čarodějové, Víly, Trpaslíci, Lidé, Draci, kouzelná i jiná zvěř.
Všichni žijí v souladu a neexistuje nadřazené rasy.
Pokud zpochybníš tento fakt, trestu neujdeš, tomu věř!
S čistým srdcem a myslí klidnou na posvátnou půdu vkroč, strom Života ti dá zvědět proč.
Usmála se nad tím nápisem a vykročila. Jako jedna z mála, kteří se ještě o starý jazyk elfů zajímali a dokázali číst i ty nejstarší spisy, které tady jejich předkové zanechali, se rozhodla použít toto dávné rčení a znak po znaku jej vyřezala na svůj luk. Procházela zahradou, zdravíc kněží, kteří chrám opatrují, blížíc se krok po kroku k posvátnému stromu Života. Poklekla před ním a posadíc se na paty odložila luk vedle sebe. Zpod pláště vyndala hedvábný šátek s odřezky a v natažených rukách jej s úklonou pomalu pokládala ke kořenům stromu, odříkávajíc přitom slova díku.
„Děkuji ti, Otče, za tento vzácný dar a přijmi prosím zpět dřevo, které nebylo využito. Zároveň se, Otče, omlouvám, že nevracím všechno dřevo, které nebylo určeno na výrobu luku. Přišlo mi však líto, že by tak vzácný dar nebyl využit. A proto, že ho zbylo ještě dostatek, dovolila jsem si z něj vyrobit pevné šípy. Odpusť prosím mé nerozvážné až sobecké jednání a rozhodneš-li se uložit mi trest, přijmu ho, ať bude obsahovat cokoliv.“ Čekala, že se na ni rozzlobí. Očekávaná reakce se také dostavila, ovšem z úplně jiného důvodu. Už jen pár centimetrů dělilo posvátnou půdu stromu od šátku v Lemaliiných rukách, když jí v hlavě zaburácel jeho rozzlobený hlas.
„Sundej přece kápi nešťastnice!!!“ Lemaliel leknutím nadskočila, stáhla ruce s šátkem zpět a jedním pohybem si strhla kápi z hlavy. Ani nejbystřejší bytost světa by nepostřehla, kdy ji vlastně sundala. Samotný pohyb ruky se zdál být proveden během mrknutí oka. Uvědomujíc si svou fatální chybu, padla Lemaliel čelem k zemi a prosila o odpuštění. Takhle opovrhovat Otcem. To si snad ještě nikdo nedovolil. Pohroužena do svých vlastních myšlenek úplně zapomněla kápi před vstupem do chrámu sundat.
„Omlouvám se, Otče. Pochybila jsem. Neměla jsem ani sebemenší úmysl takhle Vámi opovrhovat. Co jsem to jen udělala. Zasloužím si tr…“
„To už by stačilo!“ přerušil ji káravý hlas. „Uklidni se dítě,“ pokračoval už o poznání klidněji a konejšivěji. „Zapomnětlivost přece není hřích. Vím, jak jsi byla zabrána do svých myšlenek. To se stane každému. I mistr tesař se někdy utne…I já občas zapomenu,“ dodal přívětivě. Jeho hlas zněl jako řičení potůčku doprovázené zpěvem ptáků. Jen ten hlas dokázal Lemaliel uklidnit natolik, že si na okamžik připadla jako v ráji…Ale počkat…Neřekl právě: „I já občas zapomenu.“ Jestli se nemýlila, tak jí na sebe Otec zrovna prozradil, že i on má slabé chvilky. Nevěřícně zamrkala.
„Vy Otče?“ zeptala se pro jistotu. Určitě špatně slyšela, jinak si to nedovedla vysvětlit. Otec elfského národa. TEN Otec. Ten přeci nemohl…
„Ano, dítě. Já také,“ potvrdil jí pobavený sametový hlas. Někdy si až říkala, jestli je skutečný. Jestli si ho jen nevymyslela. „Jednou, to bylo asi před dvěma tisíci lety, mě přišel požádat o laskavost Orfeus - Otec čarodějů. Chtěl, abych mu zajistil alibi pro jeho krásnou manželku Tarriliu. Byl opilý, jak zákon káže, a kdyby se to božská Tarrilia dozvěděla…hrůza domyslet. Ale ano mé dítě. I my Avataři se můžeme opít,“ odpověděl na Lemaliinu nezodpovězenou otázku a pobaveně se zasmál. Jen ten smích jí připadal jako rajská hudba. Jako by se v jednom okamžiku rozeznělo tisíce malinkatých zvonků. Z euforie ji vytrhl až Amtelův hlas, když pokračoval ve vyprávění. „Takové vílí víno je i pro nás lákadlem, jemuž jen málokdy odoláme. Jak jsem řekl. Orfeus byl tenkrát opilý, hrůza pohledět. Žádal mě, abych byl jeho alibi, kdyby se Tarrilia vyptávala. Jsme dobří přátelé, a tak jsem mu pomoc slíbil. Jak řekl, tak se také stalo. Ta božská žena s krokem šelmy a krásou labutě se u mě stavila necelé dva dny po Orfeově návštěvě. Abys rozuměla, vílí víno má nedozírné následky, a když se to s ním přežene, dotyčný o sobě neví třeba ještě další týden. No a právě tady nastal ten zlomový okamžik. Když mě Orfeus přišel žádat o pomoc, měl jsem zrovna tolik práce, že jsem nevěděl, kam dřív skočit, a tak se stalo, že jsem na naši dohodu jaksi zapomněl. Nějak se mi to vytratilo z hlavy a já dodnes nevím, jak se to mohlo stát. Chudák Orfeus, když se probudil, čekal ho hurikán v podobě jeho sladké manželky,“ ukončil své vyprávění a stále se pobaveně pochechtával. „Jak vidíš mé dítě, ani Avataři nejsou neomylní. A co se toho dřeva týče, zlobil bych se, kdybys ho nevyužila. Tak už vrať stromu, co mu náleží.“ Lemaliel se s lehkým srdcem usmála a přikývla. Ještě stále jí trochu cukaly koutky z představy, jak asi dopadl bůh Orfeus, když se probudil.
„Děkuji ti, Otče, za tvou laskavost. Nemohu ti ani dostatečně poděkovat,“ uklonila se a dokončila to, co předtím začala. Jakmile se šátek s odřezky dotkl kořenů stromu, rozplynul se, jakoby tam snad ani nikdy nebyl.
„A teď mi pojď ukázat své dílo. Jsem zvědavý, jak tvá práce dopadla.“
*fňuk*
(Luna, 6. 10. 2009 16:05)