Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kouzlo Elfské říše - 3 část

13. 12. 2009

Obrazek

 

 

 

 

 

Elfský král

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

 

Elfská královna

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obratně si nasadila kápi. Stihla to na poslední chvíli. Jakmile jí kápě zastínila poslední kousek obličeje, do zbrojnice vešel Tessiel.
            „Otče, je všechno…“ zarazil se při pohledu na osobu stojící vedle jeho otce. Byla to tatáž osoba, kterou viděl odpoledne na cvičišti. Co ti dva spolu mají? Nevědomky se zamračil, až se mu na čele objevila malá vráska. Z prvotního šoku ho probral až Tahariel.
            „Co jsi potřeboval, synu?“ Tessiel neochotně odtrhl pohled od té neznámé postavy v plášti. Ať se snažil sebevíc, z žádného úhlu pohledu se mu nepodařilo spatřit alespoň kousek její tváře. Jelikož plášť halil celé tělo, nerozeznal ani, jestli je to muž nebo žena, což ho nesmírně znepokojovalo. Odkašlal si a podíval se na svého otce.
            „Promiň, trochu jsem se zamyslel. Viděl jsem světlo vycházející ze zbrojnice a slyšel nějaké hlasy. Jen jsem se chtěl přesvědčit, že je vše v pořádku,“ odpověděl mu na jeho otázku a opět stočil svůj zrak na tu osobu stojící vedle. Tahariel si všiml, kam se jeho zrak ubírá a uměl si domyslet, jakým směrem se ubírali i jeho myšlenky. Musel se tomu pro sebe usmát. Vsadil by se, že až odsud Lemaliel odejde, bude ji sledovat. Bohužel pro něj, se Lemaliel dokáže ztratit i tomu nejzkušenějšímu stopaři.
            „No jak vidíš, všechno je v naprostém pořádku. Nemusíš se strachovat. Již jsme si všechno pověděli a můj host je už na odchodu že, příteli,“ podíval se významně na Lemaliel. Ta jen přikývla, zadržujíc smích. Využila jedné ze svých dovedností a kouzlem si trošičku pozměnila hlas tak, aby zněla jako muž.
            „Jistě. Nezapomeň, na čem jsme se domluvili. Tak nashledanou, příteli,“ odpověděla mu a sledovala přitom výraz Tessielovy tváře při zjištění, že je „muž“. „Nashledanou Tessieli, myslím, že se nevidíme naposledy,“ rozloučila se ještě s ním a opustila místnost. Tessiel se za odcházejícím otočil a sledoval ho, dokud nezmizel v noci, která halila celou krajinu svou neprostupnou tmou. Odkud zná jeho jméno. Vlastně když se nad tím zamyslel, bylo to pochopitelné, pokud to byl přítel jeho otce. Tahariel ho celou dobu pobaveně pozoroval. Když Lemaliel opustila zbrojnici, nasadil normální výraz, jako kdyby absolutně nic nevěděl.
            „Tak Tessieli, půjdeme domů?“ zeptal se ho jakoby nic a zívl. Po dnešním dni byl utahaný jako kotě. Prospal by i týden. Tessiel se k němu otočil a prohlédl si ho zkoumavým pohledem. Něco mu na celé té věci nesedělo.
            „Promiň, ještě si musím něco zařídit. Běž sám, já přijdu později,“ vymluvil se mu a odešel. Vydal se po stopách toho cizince. Ještě nemohl být tak daleko a při troše štěstí zjistí i co je zač. Jak předpokládal, narazil na něho o pár domů dál. Jal se ho tedy nenápadně stopovat. Uvidíme, kam zapadneš. Na mě si jen tak někdo nepřijde, pomyslel si s výrazem predátora, který se chystá zaútočit na svou kořist a jen čeká na ten správný okamžik. Lemaliel ale věděla, že ji pronásleduje. Nedala na sobě však nic znát. Prostě klidně procházela ztichlými ulicemi a prováděla nic netušícího Tessiela celým městem. Ten si v zápalu sledování ničeho nevšiml. Až když zabočila do jedné z uliček a on ji tam následoval, nikde ji neviděl, což ho poněkud zaskočilo, jelikož ta ulička byla navíc slepá. Zamračil se a obezřetně sledoval každý zapadlý kout uličky, jestli nezaznamená byť jen sebemenší pohyb. „Zatraceně, kam se poděl?“ ptal se naštvaně sám sebe. Najednou se za ním něco pohnulo. S neuvěřitelnou rychlostí vytáhl z opasku dýku a namířil ji na neznámého. K jeho překvapení to byla jen toulavá kočka. Ta vystrašeně zaprskala, vyskákala po krabicích na střechu jednoho z domů a byla tatam. Tessiel schoval dýku a plácl se do čela. „Já jsem ale vůl. Taky mě to mohlo napadnout dřív,“ zanadával si. Teď už nemělo smysl ho sledovat. Už mohl být „na míle“ daleko. Naštvaně kopl do jedné z krabic a vyšel z uličky. Ke svému překvapení zjistil, že stojí zase před zbojnicí. „Jo vůl. A navíc korunovanej!“ dodal ještě naštvaně při zjištění, že ho ten cizinec vláčel po celém městě a on si toho ani nevšiml. Poraženě si povzdechl a vydal se domů. Pro dnešek toho bylo dost.
 
Lemaliel se mezitím docela pobavená dostala do zámku, kde podle jejího mínění už všichni spali. Zamířila si to rovnou do kuchyně. Za celý den si neuvědomila, jaký má hlad, až teď. Kdyby to viděli její rodiče, kdo ví, co by na to řekli. Potichu jako myška se vkradla do oné místnosti a namířila si to ke spíži, odkud si vytáhla kus chleba a nějaký ten sýr. S chutí se do té pochoutky pustila. Měla takový hlad, že by snědla i koně. Pak se nad tím přirovnáním otřásla. Nedovedla si představit, jak pojídá třeba Caennaira…brr. Jak si tak jedla, uslyšela na schodech ke kuchyni nějaké kroky. Tak přeci jen ještě všichni nespali. Král s největší pravděpodobností někoho pověřil, aby jí chytili a přivedli hned, jak se objeví na zámku. Přeci jen je dost pozdě a ona se tu potuluje jako nějaký zloděj - zase. Pousmála se. Tak bude zábava. Strčila si zbytek jídla do váčku, který se jí houpal u pasu, a stoupla si za dveře, které se vzápětí „potichu“ otevřeli. Do kuchyně vkročil jeden ze stráží. Už jen podle chůze poznala, že je to Galdor a ta jeho blonďatá kštice nešla ani v té tmě přehlédnout. Galdor je nejlepší přítel Tessiela. Oba jsou přibližně stejně staří. Co ti dva se natropili hloupostí, když byli malí. Lemaliel si s ním také užila hodně legrace. Je to skvělý přítel. Vždycky spolu prohodí pár slov, i když by správně neměli. Rozhodla se mu uštědřit malinkatou lekci. Z opasku vytáhla dýku, jedním rychlým pohybem se mu dostala za záda a přiložila mu ji ke krku. Galdor překvapením strnul.
„Ccccc…nějak jsi nám zlenivěl hochu. Copak takhle reaguje královský voják? Budeš muset víc cvičit,“ zašeptala mu do ucha výsměšným tónem, stáhla dýku z jeho krku a vyběhla po schodech ven z kuchyně. Galdor se usmál. Tohle jí nedaruje. Otočil se a rozeběhl se za ní. Lemaliel utíkala tiše chodbami. Věděla, že jí Galdor pronásleduje, a tak se schovala za roh s úmyslem nastavit mu nohu, až poběží kolem, to ho ale podcenila. Galdor už jí měl taky trochu přečtenou. Vydal se tedy druhou chodbou a nadběhl jí. Když ji pak uviděl, jak se schovává za rohem a čeká, že vyběhne z druhé chodby, vítězně se usmál. A mám tě, ty ještěrko, pomyslel si a potichu se jí dostal za záda. Chytil ji za ruce, které jí následně zkroutil za záda a naklonil se k jejímu uchu.
„Tak kdo pak tady zlenivěl? Trochu mě podceňuješ děvče,“ oplatil jí výsměšným tónem. Lemaliel zaklela. Opravdu ho podcenila. Začala přemýšlet, jak teď z toho ven. „Někdo by si s tebou přál mluvit. Kdyby to bylo na mě, nechal bych tě jít, ale bohužel, rozkazy jsou rozkazy. A já přeci nechci přijít o místo,“ dodal ještě a vydal se s ní do korunního sálu, kde na trůně, v celé své majestátnosti, seděl elfí král Eventeo. Galdor Lemaliel pustil a uklonil se. „Tak jsem ji přivedl výsosti. Smím odejít?“ zeptal se pokorně. Po králově přikývnutí se ještě jednou uklonil a opustil sál. Lemaliel se podívala králi do jeho přísných očí a nevinně se usmála.
„No tak jsem měla trošku hlad no,“ pokrčila rameny a svatouškovsky se na něho podívala, div že se jí nad hlavou neobjevila svatozář. Král se na ni jen nevěřícně podíval. Takové vysvětlení nečekal. Povzdechl si a podepřel si hlavu rukou. Na tohle už vážně neměl nervy.
„Kvůli tomu tady přeci nejsi,“ řekl unaveně. Lemaliel ho pozorovala svýma šedivýma očima. Bylo na něm vidět, jak moc unavený je. Kruhy pod očima jeho vzhledu taky moc nepřispívali.
„Když ne kvůli kuchyni, tak proč tedy?“ zeptala se a nespouštěla z něj oči. Nemohla za Boha přijít na to, proč by s ní chtěl mluvit tak pozdě večer. Mohl to přeci nechat až na ráno. Ona by mu těžko někam utekla. Král se opět narovnal a podíval se jí do očí.
„Opravdu tě nenapadá, proč bych s tebou chtěl mluvit?“ Lemaliel chvilku přemýšlela, proč by s ní chtěl mluvit ještě tak pozdě a pak jí to došlo. Plácla se do čela a zasmála se svojí hlouposti.
„To ale přeci mohlo počkat do zítřka. Měl sis jít odpočinout. Vidím na tobě, jak moc jsi unavený. Proč takhle hazarduješ se svým zdravím, otče?“ zeptala se ho se starostí v hlase a přešla k němu. „Jistě jsi toho dnes měl také hodně. Pojď, půjdeme si lehnout a promluvíme si zítra. Mám vám toho hodně co říct. Otec Amtel byl ke mně velice štědrý. S jeho pomocí jsem dnes mohla dokončit výrobu svých zbraní. Zítra vám je ukážu,“ řekla celá natěšená. V očích jí samým vzrušením poskakovaly jiskřičky. Král se tomu musel pousmát. Připomnělo mu to její dětství. Když jí vzali poprvé na projížďku po elfské říši, v očích jí poskakovaly stejné jiskřičky. Vstal z trůnu a políbil Lemaliel na čelo. Byla sluncem jeho života. Kdyby se jí něco stalo, asi by to nepřežil.
„Půjdeme si lehnout,“ rozhodl nakonec a společně s ní se vydal pryč ze sálu. Před dveřmi si ještě popřáli dobrou noc a vydali se každý na jinou stranu do svých komnat. Lemaliel se loudala chodbami, které slabě osvětlovaly magií vytvořené světelné koule, a myšlenkami byla úplně někde jinde. Už od rána měla takový divný pocit, jakoby se mělo stát něco hrozného. Jakoby měl někdo ublížit někomu jí blízkému. Když si jí otec nechal zavolat, bála se, že se něco stalo, ale nedávala to na sobě znát. Naštěstí bylo všechno v pořádku, ale ten divný pocit jí neopouštěl. Něco se určitě stane. Zamyšlená otevřela dveře od své komnaty, které za sebou vzápětí zavřela a začala se svlékat. Měla připravenou koupel, ale ta už byla vychladlá, tak vodu jednoduchým kouzlem ohřála a naložila se do ní. Blaženě zavřela oči a užívala si to teplo, které se jí rozlilo po celém těle. Ležela takhle dlouho, a kdyby voda nezačala chladnout, usnula by tam. Rychle se umyla, osušila se a v noční košilce si vlezla do připravené postele s nebesy. Ani nevěděla jak, a usnula. Zdál se jí strašný sen. Její matka umírala v hrozných bolestech po požití jedu, který jí podala nějaká postava. Neviděla však kdo, protože jí nebylo vidět do obličeje. Její otec se s tou osobou pustil do boje, ale byl poražen úskočnou lstí. Lemaliel se s výkřikem probudila a zrychleně oddychovala. Po zátylku jí stékal studený pot. Venku byla ještě tma, ale na obzoru byla obloha už trošičku jasnější. Muselo být něco před rozbřeskem. Ten sen jí ale už nedal spát, tak se oblékla a jako smyslů zbavená vyběhla na chodbu. Běžela ke komnatě svých rodičů. Ten nepříjemný pocit z minulého dne byl teď ještě silnější. Ať to není pravda. Bože dej, ať ten sen není pravdivý! modlila se v duchu. Nedokázala si ani představit, co by dělala, kdyby našla své rodiče mrtvé. Bez zaklepání rozrazila dveře od komnaty svých rodičů. Z toho co viděla, se jí sevřelo hrdlo.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

XoD

(Luna, 21. 12. 2009 14:36)

^^; tak teď jsi mi vzala vítr z plachet XoD...málem jsem z tebe spadla ze židle XoD...no nevim, jak to bude pokračovat *zamyšleně si podpírá bradu a kouká do blba*...ne ba ne, pokráčko už mám vymyšlený, jen ho někdy hodit do kompu =oD...ale bohužel nevim, kdy to bude, páč celý vánoční prázdniny zhniju nad maturitníma otázkama =o/ bléé =oD

TereSkA =*)

(ou =P, 21. 12. 2009 8:10)

Že voni tam dělaj něco nemravnýho? =D Páč nic jinýho krom tý smrti mě nenapadlo =D

Chudák Naku :o)

(Nyoko, 19. 12. 2009 13:25)

Teda holky, s vámi bych se nechtěla dostat do křížku :oD ^^

já za to nemůžu... O=o)

(Luna, 17. 12. 2009 19:39)

když já jsem nevěděla jak to mám useknout, protože nejdřív, když jsem chtěla zkončit, tak toho bylo málo a pak zase moc =oD O=o)....no Sisi, doufám, že tam nějakou tu povídku už dá =oD...kdyžtak ti pomůžu s vyhrožovánim XoD ;oD

Luno.......

(sisi, 17. 12. 2009 19:07)

Neboj zítra bude u Naku další díl nějaké povídky dala mi slib a jestli ho endodrží tak jí ještě mnohonásobně zvyhrožuji xD, né ona h otam musí dát, nebo dube mít průser xD

:D:D

(Khandi, 16. 12. 2009 22:04)

souhlasim......super ale nejhorsi je v nejlepsim prestat!!! ;-)

Proč tohle děláš :´o(

(Nyoko, 15. 12. 2009 10:31)

Už jsi to udělala zase...! Pokračování krásný, ale co ten konec??? Nepoučitelná ^^ :oD