Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kouzlo Elfské říše - 4 část

24. 12. 2009

Obrazek

 

 

 

 

 

 

Dariel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  
Když se člověk narodí, nevnímá nic. Neuvědomuje si ani svou existenci a důležitost života, natož fakt, že existuje smrt. Záhadná paní, která přijde z nenadání, aniž by o sobě dala předem nějak vědět, aniž by se na ni člověk mohl nějak připravit. Prostě jen tak přijde a odnese si sebou to, na čem nám nejvíce záleží. Jen tak, chladnokrevně, ani se neotočí. Zkrátka přijde, vezme a odejde. A všechno hezké se během jedné vteřiny zhroutí jako domeček z karet.
 
Lemaliel stála mezi dveřmi od komnaty svých rodičů, neschopná slova nebo pohybu. Hlavou jí vířila stále jedna a tatáž otázka. Proč? Do očí se jí draly slzy. S rozšířenými zorničkami se dívala do tváře vraha svých rodičů, kterou zkřivil krutý úšklebek. Její matka ležela téměř mrtvá na posteli a jejím tělem procházely co chvíli bolestné záškuby, jak jed dokončoval svou smrtelnou práci. Na zemi v tratolišti krve ležel její otec a nad ním stál jejich vrah s mečem v ruce, ze kterého ještě stále odkapávala otcova krev. Ten zvuk, jak kapky rudé tekutiny dopadaly na zem, kde se následně rozstříkly do všech stran, jí drásal uši. Kap…kap…kap…kap…zařízlo se jí to do mysli jako nůž a vracelo se jí to jako ozvěna. Hlavou jí zase proběhla ta tíživá otázka, na kterou nedokázala najít odpověď. Proč?
„Proč?“ zeptala se tentokrát nahlas a podívala se zničeně do krutých hnědých očí toho vraha. Ten jí však odpověděl jen slizkým úsměvem. Najednou, jako blesk z čistého nebe, smutek vystřídal vztek. V očích se jí rozhořel plamen nenávisti, zapálený tím jediným úsměvem, ze kterého se jí dělalo špatně. „Byl jsi jejich rádce! Otcův nejlepší přítel! Tak proč jsi to sakra udělal?!“ rozkřičela se na něj. Přepadl jí takový vztek, že si automaticky sáhla k pasu, kde měl zaujímat místo její meč, který byl ale momentálně ještě v úschově u Tahariela ve zbrojnici. Zalitovala, že si zbraně nevzala sebou. Jediné, co teď měla k dispozici, byla malá dýka. Zaslepená touhou po pomstě ji bezmyšlenkovitě vytáhla z opasku a vrhla se na něj jako rozzuřený lev. Darielovi se však na tváři objevil jen výsměšný úšklebek a ránu bez sebemenších problémů vykryl mečem, který stále svíral v ruce. Vyrazil jí dýku z ruky a ta elegantním obloukem přistála na druhé straně místnosti pod oknem. Chytil Lemaliel pod krkem a přiblížil svůj obličej k jejímu.
„Mě nemůžeš zabít,“ řekl sebevědomě. Na vteřinu sklouzl pohledem na její rudě zbarvené rty a pak zase zpátky do jejích očí. „Teď, když mám magickou moc tvé matky, nemůžeš mě zabít,“ dodal a mrštil s ní o zem vedle těla jejího otce. Lemaliel zalapala po dechu, jak jí na okamžik přiškrtil přívod kyslíku. Na mysli jí vyvstala otázka, jak mohl získat matčinu magickou moc. Když jediný způsob, jak ji získat je...zarazila se. Pohled jí padl na již mrtvé tělo matky. Až teď, když si ji pořádně prohlédla, zjistila, že její noční košile je vyhrnutá. Zatmělo se jí před očima. Tohle nemohl myslet vážně. Musela to být jen noční můra, ze které se nemůže probudit.
„Pane bože,“ vydechla zničeně. „Ty jeden parchante. Jak jsi mohl něco takového udělat. To ti nestačilo, že tolik trpěla? Ty jsi ji musel ještě znásilnit?!“ Znovu se na něho rozkřičela a vstala. „Ty jedna hnusná, bezcitná zrůdo!“ Probodla ho vražedným pohledem a pomalu kolem něj začala kroužit. „Co tím sleduješ? Myslíš, že tě někdo bude poslouchat? Myslíš, že když ovládáš trošku magie, že si někoho podrobíš?“ Hořce se mu vysmála. „Tak to jsi na velkém omylu. Takovou hnusnou bezpáteřní krysu, která zavraždila krále s královnou, nikdo poslouchat nebude!“ plivla mu k nohám. Dariel se zasmál hrdelním smíchem a podíval se jí do očí.
„Z vlastní vůle jistě ne,“ obdaroval ji jedním ze svých slizkých úsměvů a lusknul prsty. Vzápětí se ve dveřích objevil Galdor. Než se stačila zeptat, co tam dělá, tasil meč. Překvapením o krok ustoupila.
„Galdore, co to proboha…?“ ani nedořekla větu a zaútočil na ni. Byl to pro Lemaliel takový šok, že přimrzla na místě. Uhnula mu na poslední chvíli, takže jí Galdorův meč prošel těsně kolem hlavy. Dostala se ale ke krbu, odkud naneštěstí nebylo kam uhnout a beze zbraně tam stála jako dobytek na porážku. Panicky se rozhlédla, jestli by nenašla něco, čím by se mohla bránit a pohled jí padl na pohrabáč. Jako na zavolanou, pomyslela si. Rychle ho popadla a na poslední chvíli vykryla další Galdorovu ránu. „Galdore! Tak se sakra vzpamatuj! Ty přeci nemůžeš být na straně toho parchanta!“ Lemaliel nemohla uvěřit, že by Galdor - její přítel - stál za tím zrádcem. On by nikdy z vlastní vůle nenásledoval někoho, jako byl Dariel. Když se mu podívala do očí, potvrdila si své domněnky a také Darielova slova. Jeho pohled byl jakoby zastřený a díval se někam za Lemaliel. Ta ho od sebe odhodila, jelikož na ni svým mečem vynakládal příliš velký tlak. „Pomůžu ti od toho zrádce. Jen ještě chvíli počkej,“ ujišťovala ho a snažila se mu během boje nijak neublížit. Natáhla k němu ruku a soustředila na něho svou magii. Mělo ho to zbavit Darielova vlivu, ale nic se nedělo. Zmateně se podívala na svou dlaň. „Co to sakra…?“ Dariel se začal znovu smát. Lemaliel se na něho nechápavě podívala, takže na chvíli přestala dávat pozor na Galdora a ten ji jílcem svého meče udeřil do břicha. Bolestivě se za něj chytila a sesula se k zemi. Hned na to ji zvedl a sevřel ve svých ocelových pažích. Dariel se vítězně usmál a přešel pomalu k nim.
„Výborně Galdore, jako otrok jsi vážně skvělý. Možná si tě ještě nechám,“ zasmál se hrdelním smíchem a pak přesunul svou pozornost na Lemaliel, která se stále vzpamatovávala z rány do břicha. „To muselo bolet. Jak je vidět, Galdor není moc velký kavalír,“ chytil ji za bradu a zvedl jí hlavu tak, aby na ni lépe viděl. „Myslel jsem, že jsi chytřejší. Že ti dojde, že proti mně nic nezmůžeš teď, když mám moc tvojí matky a částečně i tvého otce. Přece jsi četla staré spisy. Já vím, že víš, co se v nich píše. Nebo jsi už zapomněla, že když někdo zabije krále, tak získá z části jeho moc? Obzvlášť teď oproti mně nic nezmůžeš. Ale asi jsi v záchvatu vzteku úplně zapomněla, že je první týden v měsíci, že?“ Dariel si doslova užíval mít Lemaliel ve své moci. Mohl si s ní dělat, co chtěl. Byla mu vydána na milost a nemilost. Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a olízl si horní ret. Lemaliel byla v koncích. Musela vymyslet, jak se odsud dostane, jelikož věděla, co zamýšlí. A pokud by tak učinil, nedokázala si ani představit, co by se stalo s elfskou říší. „Mám větší moc, než ty. Tvá magie na tu mou teď zdaleka nestačí,“ informoval ji s úsměvem a naklonil se k ní. „A až si s tebou užiju, už mě nikdo nezastaví v ovládnutí říší. A tebe si pak možná nechám na hraní,“ zašeptal jí do ucha a olízl jí tvář. Lemaliel sebou znechuceně trhla.
„Na tohle však moje magie ještě stačí,“ plivla mu do obličeje a kopla ho mezi nohy. Jakmile se Dariel chytil za nakopnuté slabiny a bolestně se sesul na kolena, využila Lemaliel své magie a omráčila Galdora. „Pamatuj si jedno ty všiváku. Mojí moc NIKDY nedostaneš. Leda přes mou mrtvolu,“ řekla mu do ucha pro změnu ona a dala přitom velký důraz na slovo nikdy. Poté se přesunula k oknu, kde sebrala svoji dýku, kterou si následně zastrčila zpátky za opasek. „Nevidíme se naposledy. Samozřejmě, až se příště zase potkáme, zabiju tě vlastníma rukama. Budu tě mučit tak dlouho, že budeš prosit, abych tě zabila. Pomstím své rodiče, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. Zatím se měj, ty zmetku,“ poslední slova skoro až vyplivla. Otočila se k němu zády a vyskočila z okna.
„Ne!“ Dariel se zvedl a s velkými obtížemi přeběhl k oknu. Viděl ale už jen její vzdalující se siluetu. „Zatraceně!“ zaklel a vzteky kopl do bezvládného Galdora. Já tu zatracenou malou mrchu dostanu. Ještě bude litovat toho, co udělala. „Jen počkej, já ti ještě ukážu, kdo bude prosit o smrt,“ řekl si pro sebe a vyšel z komnaty. Pomocí magie pak postupně ovládl všechny královské vojáky, kteří měli zrovna na hradě službu a pověřil je Lemaliel najít. Ještě nemohla být daleko a on si nemohl dovolit čekat, až se jí moc vrátí.
 
Lemaliel se mezitím dostala do své komnaty, kde si zabalila pár nejnutnějších věcí a přehodila přes sebe plášť. Jestli se odsud má nepozorovaně dostat, nesmí ji nikdo poznat. Po tvářích jí začali stékat hořké slzy smutku, když si vybavila své rodiče, kteří ještě leží mrtví ve své komnatě. Nemá ani možnost je pochovat. Musela ale rychle odejít. Ve své současné situaci neměla sebemenší šanci se Darielovi ubránit, natož s ním bojovat. Naštěstí nečetl jeden důležitý spis ohledně magie krále, tudíž nevěděl, že po jeho zavraždění přejdou dvě třetiny jeho moci na jeho potomka, jímž byla ona. Bohužel pro ni se jí úplná moc vrátí až za týden. Dariel měl pravdu. V záchvatu vzteku úplně zapomněla na to, že je první týden v měsíci, kdy kvůli jistým ženským záležitostem ztrácí velkou část své kouzelné moci. Navíc, ani až se jí moc vrátí, nedokáže ho porazit. Ne sama. Musí opět sjednotit říše, aby mohla Dariela zabít. Alespoň tak se to píše v té nejstarší elfské knize. Vybavila si z ní ten útržek, který se týkal podrobení říší:
 
…a konec světa nastane, pokud vrah králův získá plnou moc. Magií tou pak dokáže si podrobit všechny říše, pokud se ty opět nespojí.
Jen devět vyvolených dokáže tyrana svrhnout a společnými silami opět navrátit do říší svobodu a mír.
Čisté srdce však musí mít zástupce každé rasy…
 
Hlavou jí vrtalo jediné. Jak dokáže znovu spojit všechny říše, když většina z nich mezi sebou nechová příliš přátelské vztahy a lidé ani nevěří, že by elfové vůbec existovali. Z přemýšlení jí vytrhly až kroky, vycházející z chodby. Chvíli počkala, než se jejich původce zase ztratí, vzala si těch pár věcí, které si zabalila a použila okno jako únikový východ. Z hradu zamířila rovnou do zbrojnice za Taharielem. Byla ráda, když ho tam našla samotného. Jakmile si jí Tahariel všiml, zanechal své rozdělané práce a srdečně ji přivítal.
„Lemaliel, vítej. Netušil jsem, že se stavíš tak brzy ráno.“ Když si však Lemaliel sundala kápi, úsměv mu zmrzl na tváři. „U Amtela, co se stalo?“ zeptal se starostlivě, když spatřil její zarudlé oči. Lemaliel jen zakroutila hlavou.
„Nemám moc času. Přišla jsem si pro zbraně. Musím okamžitě odejít,“ odpověděla stručně a odemkla truhlu, kam zbraně schovali. Meč si připevnila k pasu a luk s toulcem si hodila přes rameno. Tahariel byl zmatený.
„No tak Lemaliel. Posaď se a všechno mi hezky pověz. Není přeci kam spěchat,“ snažil se jí uklidnit. Mělo to však opačný výsledek.
„Na tohle teď není čas sakra. Poslouchej mě dobře. Dariel před chvílí zabil moje rodiče. Aby získal jejich moc, tak matku před smrtí znásilnil a otce probodl mečem jako prase na porážce. Všechny královské vojáky teď ovládá magií, která mu nepatří a chce mě najít. Jestli získá i moji moc, je s říší konec, rozumíš. A já proti němu nemám sebemenší šanci. Pokud mě chytí, nepodrobí si jen elfskou říši, ale i všechny ostatní,“ vychrlila na něj rozčileně. Tahariel nenacházel slova. Nemohl uvěřit, že se něco takového mohlo udát za jedinou noc. Ještě včera bylo všechno v pořádku a teď? Lemaliel ho chytila za ramena. „Teď mě dobře poslouchej, Taharieli. Vezmi Tessiela a zbytek vojáků a někam se ukryjte, protože jestli vás dostane, budete pro něj proti své vůli vykonávat takové věci, ze kterých by se vám za normálních okolností převrátil žaludek naruby.“ Tahariel se na ni nevěřícně podíval.
„To ale…“
„Tak sakra dělej, co říkám!“ okřikla ho. „Za chvíli tady budou. Nechci, abyste stáli na druhé straně, až se znovu setkáme. Tak koukej sehnat Tessiela a ostatní a zmizte, dokud je ještě čas,“ podívala se mu odhodlaně do očí. Tahariel nemohl nic, než přikývnout.
„Co ale bude s tebou?“ zeptal se mezi balením. Lemaliel se na něj usmála se smutkem v očích.
„O mě se neboj. Mám nějakou práci. Vrátím se hned, jak ji splním,“ ujistila ho a nasadila si kápi. „Moc neotálejte. Není času nazbyt. Okamžitě sežeň ostatní a vypadněte odsud. Ve stájích vezměte koně a odjeďte, jak nejrychleji to půjde. Sbohem příteli, ať Otec požehná vašim krokům,“ rozloučila se s ním a vytratila se ze zbrojnice. Namířila rovnou do královských stájí, kde postával jeden bílý kůň vedle druhého. Lemaliel měla však namířeno k jednomu určitému. „Ceannaire, přeji dobré jitro,“ pozdravila se s ním a začala ho sedlat. „Omlouvám se, že jsem tě přepadla tak brzy ráno, ale situace je vážná. Musíme okamžitě odejít z města,“ vysvětlila mu stručně, jak se věci mají. V ten moment však do stájí vešel jeden z ovládaných vojáků. Jakmile zaregistroval její přítomnost, tasil meč a rozeběhl se na ni. Lemaliel mu pohotově uhnula, tudíž se jeho meč zasekl do břevna Ceannairova boxu. Ten podrážděně zafrkal. Lemaliel využila momentu, kdy se voják snažil meč zase vytáhnout a pomocí té trošky magie, co v ten moment měla, ho omráčila. „Všechno ti vysvětlím cestou,“ ujistila ho a pokračovala tam, kde skončila, než byla vyrušena. Když byl ustrojen, vyvedla ho ze stájí, kde na něho nasedla a vybídla ho k pohybu. Řítili se tryskem ulicemi města a sem tam se museli vyhnout nějakému tomu „rannímu ptáčeti“, kterých bylo dnes neobvykle mnoho. Všichni se za ní zmateně dívali. Někteří spustili něco o bezohledné jízdě a jiní použili i ostřejší slova, ale Lemaliel si jich vůbec nevšímala. Měla teď před sebou jen jediný cíl - dostat se co nejdál od Dariela a jeho loutek. Pomyslela na Galdora. Moc dobře věděla, že by raději zemřel, než mu dělat otroka, ale momentálně mu nemohla nijak pomoct. Už měla na dohled městskou bránu, když v tom ji zatarasilo asi pět královských vojáků. Z leknutí Ceannaira prudce zastavila. Tomu se to samozřejmě nelíbilo a začal nervózně pofrkávat a podupávat na místě. Z chladného ranního vzduchu mu od nozder stoupala pára. Lemaliel ho konejšivě poplácala po krku. „Doufám, že jsi ještě nezapomněl, jak se skáče přes překážky?!“ Bylo to spíš konstatování, než otázka. Ceannaire si uraženě odfrkl. 
            „Nepodceňuj vůdce královského stáda, škvrně. Raději se dobře drž, ať nespadneš,“ odpověděl jí sebevědomě a o pár kroků couvl. Párkrát zahrabal kopytem, odfrkl si a bez varování se rozeběhl tryskem vpřed.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dál dál :)

(Jeanne, 28. 12. 2009 16:29)

já prostě zírám!:) moc se mi to líbí, moc moc;)
vyvíjí se to dobře...:)

=o)

(Luna, 25. 12. 2009 0:26)

jsem ráda, že se to někomu líbí =o) alespoň vim, že to nepíšu zbytečně =o) děkuju, že sis našla po přečtení ještě chviličku, abys napsala komentář =o) to vždycky potěší =o) ;o)

...

(Anita, 24. 12. 2009 21:46)

Po delší době zase něco, co mě zaujalo:) Už schází jen ta otřepaná věta - Těším se na pokráčko;)

Wow...

(Nyoko, 24. 12. 2009 16:10)

Smekám před tebou... :o) moc se ti to povedlo, už se těším na další dílek. Taky se pokusim něco sesmolit ;o)