Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kouzlo Elfské říše - 6 část

2. 10. 2010
„Tak kde je?!“ zahřměl korunním sálem naštvaný hlas Dariela. Byl rozzuřený doběla a ani se to nesnažil skrývat, i když měl jindy perfektně kamenný výraz. Zjištění, že polovina vojáků zmizela i s jejich velitelem bylo nadmíru znepokojující. O to víc, když šlo o Tahariela a jeho syna. Ti dva byli z celého královského vojska nejzkušenější a nejpotřebnější. Ostatní byli jen pěšáci. Ti dva by Lemaliel vystopovali bez sebemenších potíží - ještě dřív, než se jí vrátí její síla. Naštvaně si to rázoval sem a tam po sále a snažil se přemýšlet, což se mu bohužel nedařilo. To mělo za následek, že se ještě více rozzuřil. „Najděte je!“ okřikl své loutky a přesunul se k oknu, odkud měl vynikající výhled na město a lesy pod ním. Dlouho se schovávat nebudete. Brzy budete muset vylézt ze svých nor a pak už mi neutečete, říkal si v duchu. Nemohl připustit, aby jeho plány přišly vniveč, když už všechno tak dobře načal. A to jenom kvůli té malé vzpurné holce. Jeho pozornost upoutal východ slunce, který se rýsoval na obzoru nad korunami stromů rozlehlého lesa, který pokrýval krajinu, kam jen oko dohlédlo.  Ne…on neprohraje. Není z těch, kteří si vše nechají proklouznout mezi prsty. On vždy dostal to, co chtěl a v tomto případě tomu nebude jinak. I kdyby měl jít přes mrtvoly…což už vlastně udělal.
 
Byla to ani ne hodina po tom, co Lemaliel usnula, když ji vzbudilo zapraskání, jak někdo neopatrně šlápl na spadlou větev. Zaposlouchala se do zvuků lesa, aby zjistila, co způsobilo onen hluk. Zůstávala však dál bez hnutí ležet, aby případný vetřelec nezjistil, že je vzhůru. Chtěla mít moment překvapení na své straně, kdyby se dotyčný rozhodl, že se přiblíží víc než na bezpečnou vzdálenost dvou metrů. Pokud tam ovšem nebylo jen zbloudilé zvíře. On tam ale doopravdy někdo byl, takže její instinkty jí správně varovaly před možným nebezpečím. Když očima pročesávala okolí, mezi stromy se mihl záblesk modrých očí. Hned na to, o kousek dál zahlédla pohyb. Onen vetřelec se dal do pohybu a nyní kolem jejich tábořiště kroužil jako hladoví supi okolo mršiny. Člověk by nepostřehl tiché kroky, plížící se kolem, ale jejímu citlivému sluchu nemohlo uniknout, jak dotyčný opatrně našlapoval, aby si ho, nedej bože, jeho oběť nevšimla. Snažila se co nejvíce uklidnit a zaháněla své nutkání sáhnout po meči a dotyčného se jednoduše a rychle zbavit. Ze samotného vetřelce si nic moc nedělala, ale nejvíce ji znepokojoval fakt, že dosud nevěděla, kde se nachází, a tudíž nemohla ani namátkou určit, co nebo kdo by to mohl být. Zatraceně, to mi ještě scházelo, zaklela v duchu. Asi dalších pět minut kolem nich vetřelec jen kroužil, a když už se zdálo, že zaútočí, prostě zmizel. Lemaliel rychlostí blesku vstala a vytasila meč. Očima pročesávala okolí a hledala jakékoliv známky jeho přítomnosti, ale nikde nikdo. Ještě se párkrát ostražitě rozhlédla po okolí a poté meč, jehož stříbrná čepel se leskla v měsíčním světle, které prosvítalo skrze koruny stromů, zasunula zpátky do pochvy.
„Co to sakra bylo?“ ptala se sama sebe mezitím, co znovu rozdělávala již uhaslý oheň.
 
Po zbytek noci zůstávala bdělá a držela stráž pro případ, že by se ten dotyčný vrátil. Ceannaire nerušeně spal a neměl ani ponětí o vetřelci, který narušil spánek jeho přítelkyně. Lemaliel to tak nechala. Když už si i v noci museli dávat pozor na své životy, tak ať se alespoň jeden z nich vyspí. Celou noc udržovala oheň a snažila se přemoct únavu, která jí vteřinu po vteřině čím dál tím víc otupovala smysly. Pohled do žlutooranžových plamenů jí v tom ale moc nepomáhal, proto se hned za svítání zvedla a jala se prozkoumat okolí. Dala si za úkol zjistit, kde jsou, což spolehlivě zahnalo myšlenky na domov a čím dál tím vtíravější vzpomínky, které se hlásily o pozornost. Opatrně našlapovala, oči na stopkách. Hledala jakýkoliv sebemenší detail, který by jí napověděl, na jakém území se nachází. Jenže to netrvalo dlouho, a jak se tak procházela, dostala se opět do stavu mírné nostalgie, tudíž si hned neuvědomila jasné stopy, které jí toho o svém okolí prozrazovaly víc než dost. Až nepatrné chvění, které se změnilo v mírné impulzy, jež by normálního člověka dávno poslaly do kolen, jí konečně vrátilo do reality. Zatraceně, jak jsem mohla být tak neopatrná! nadávala sama na sebe v duchu. Otočila se na podpatku a instinktivně se vydala tam, kde tušila jejich tábořiště. Tohle místo bylo přímo nasáklé magií. Že mi to nedošlo hned. Její zrychlená chůze přešla do běhu. Byla tak zabraná do sebe, že si ani nevšimla magického oparu, kterým byl celý les pokrytý, když vjeli na území Čarodějů. Ten noční vetřelec…to byl určitě něčí Anam Leath.
 
Ceannaire se vzbudil, když ho sluneční paprsky, procházející skrz koruny stromů, pošimraly na čumáku. Divil se sám sobě, že tak dlouho spal. Tohle se mu nestalo ani nepamatoval. Co ho ale zarazilo ještě víc, bylo prázdné místo, na kterém se měla nacházet jeho paní. Už se jí chtěl vydat hledat, když se přiřítila jako uragán a okamžitě začala balit věci. Podivil se jejímu chování, jelikož věděl, že máloco ji dokáže takhle rozčílit.
„Pri…ehm…Lemaliel, něco se snad stalo?“ zeptal se, mírně zmatený. Lemaliel se ho jala ustrojit.
„Ceannaire, tys to věděl?“ zeptala se ho, když mu utahovala podbřišník u sedla. Ten se na ni jen nechápavě podíval. Absolutně netušil, o čem to právě mluví. „Tys věděl, kde se nacházíme?“ upřesnila svou otázku, když si všimla jeho nechápavého pohledu. Ceannaire zafrkal. Tak odtud vítr fouká, pomyslel si.
„No ano. Došlo mi to hned, jak jsme vjeli na jejich území. Nechtěl jsem tě tím ale znepokojovat. Byla jsi pohroužena do svých myšlenek a takové osoby se nemají vyrušovat,“ obhajoval se. Lemaliel si povzdechla. Měl pravdu. Ona sama věděla, jak takové vyrušené osoby reagují. V nejlepším případě jejich vyrušitel schytá ránu do zubů. V tom horším…
„Chápu, omlouvám se.“ S těmito slovy uhasila dohořívající oheň. Poté zaházela ohniště, vyhoupla se do sedla a vybídla Ceannaira k pohybu. Nechtěla dlouho zůstávat na jednom místě, když se navíc nacházeli na území Čarodějů. S Elfy sice udržovali přátelské vztahy, ale ze všeho nejvíc nesnášeli neohlášené návštěvy. Zahalila se proto do svého pláště a přes hlavu si natáhla kapuci, aby jí nebylo vidět do obličeje.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Gomenne ^^

(Nyoko, 3. 11. 2010 21:29)

Jeanne promiň, já se ti moc omlouvám, měla jsem toho nějak moc, tak jsem na to zapomněla ^^ ale už jsem ti odpověděla e-mailem ;o) chci pokračování :D takhle mě naladit a pak prd... v tom nejlepším... už jsem skoro zapomněla, jaký ty na to máš talent :D :o)

čauko :))

(Jeanne, 31. 10. 2010 22:42)

No toto, děvčata. Já vám pošlu ten můj úžasnej výtvor, a vy mi ani neodpovíte?! To vás to tak zhnusilo? :D
Co jinak - jak žijete? Já právě po 4 úmorných hodinách dokončila seminárku, tak jsem taková...vyšťavená. :))
Co vy dvě, trdla? :)

Nám taky :o)

(Nyoko, 14. 10. 2010 23:28)

Nám se taky stýskalo :o) To víš, že to chcem poslat
*-* neváhej a posílej ^^ státní maturita je SHIT! Lituju tě.

=o)

(Luna, 14. 10. 2010 14:24)

juj...státní matura, to tě holka lituju...no jestli budeš potřebovat nějaký otázky nebo něco, tak klidně řekni a já ti to pošlu, pořád to mam všechno v kompu =o)...já chci já chci já chci XoD to je jasný =oD...brigoška je zatim jenom taká provizorní - děláme v tescu na pokladně, páč tady se jiná brigáda absolutně sehnat nedá...to víš...Most =o/ shánim kde se dá cokoliv jinýho, ale zatim nic ^^ a co hafík a natvrdlý kačeny? =oD

Ou jé :)

(Jeanne, 13. 10. 2010 21:39)

Jejda, děvčátka, po vás se mi stýskalo! :)) No, mé stránky asi jen tak neožijí. Sice furt něco čmářu, ale jen sem tam...nemám na to téměř žádný čas. To víte, matura (státní - zrovna včera a předevčířem jsme měli ty generálky. Co si budem namlouvat, i ta vyšší úroveň byla primitivní), teď se připravuji na zkoušky CAE - mám z toho celkem bobky, protože už to není procházka růžovým sadem... A tak. Jestli budete chtít, můžu vám něco poslat, až nějakou tu kapitolku dopíšu ^^ :))
Brigáda? Kde děláte? :))

^^ Ahoooj :o)

(Nyoko, 12. 10. 2010 13:19)

Jak se máš ztracená a znovu nalezená Jeanne? :o) já s Lunou chodíme do školy (zase ^^) a na brigošku, takže skoro samý povinnosti ;o) souhlasím s Lunou, tvoje tvorba mi chybí :o)

...

(Luna, 8. 10. 2010 13:38)

jéé čááu Jeanne =o) díky ti za koment =o) ...no nepovídaly jsem si hoooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooodně dlouho XoD noo...jak se to vezme, jde to, ale dře to ^^ a co ty? kdy konečně nakopneš tvý stránky? chybí mi tvoje povídky T.T

No jo... :))

(Jeanne, 7. 10. 2010 17:08)

Jé, pokráčko ^^ Líbí se mi to, jen chybí další dílek :D
A co jinak, děvčata, jak se máte? Dlouho, předlouho sme si nepsaly :))

=oD

(Luna, 4. 10. 2010 11:07)

jsem ráda, že to aspoň někdo čte =o)...no víc ti neřeknu, páč bych prozradila, co má být v dalších dílech ^^ mám už to vymyšlený, ale nějak mi to nejde hodit do slovní podoby =o( jak jsem řekla, moje múza si vzala dovolenou a asi se nehodlá vrátit T.T ...no snad mě brzo něco nakopne a já to konečně sepíšu, abych to sem mohla dát ^^

YES! :o)

(Nyoko, 3. 10. 2010 16:46)

Souhlasím s tebou, Anito :o) dílek se povedl, ale co nejdřív by to chtělo další ^^ (já mám tak co říkat xD)

Pěkné

(Anita, 3. 10. 2010 11:41)

Jsem to ale šťastný člověk - zadala jsem adresu KoS jen den poté, co se tu objevil nový díl ^^. A musím říct, že se to povedlo, ale jako správně zvědavý čtenář bych chtěla vědět víc :P