Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oáza klidu

                 

            Běžel dlouhou temnou uličkou. Zvuk bosých nohou na betonu se odrážel od stěn okolních domů a přerývavý dech naznačoval tomu, že jeho majitel co nevidět zkolabuje, pokud okamžitě nezastaví. To on ale neměl v plánu. Potřeboval pryč…utéct co nejdál od kruté reality. Tělo se mu třáslo dosud nepoznaným strachem a vyděšené oči pozorovaly rychle se míhající okolí. Ne, nemohl zastavit. Silou vůle udržoval nohy v pohybu, a i když se mu co chvíli pletly do sebe a hrozilo, že upadne, tak nápor gravitační síly ustál. Poprvé…podruhé…potřetí…počtvrté už se mu to ale nepodařilo, a tak mohl jen sledovat stále více se přibližující zem. Ruce si sedřel do krve, jak je instinktivně natáhl před sebe, aby uchránil obličej. Štěrk se mu zaryl do kůže na předloktích a dlaních a způsoboval tak chlapci ještě větší bolest, nehledě na pravé koleno, které si při pádu narazil. On sám ležel zmožený na břiše a popadal dech, jak se snažil zklidnit zběsile bušící srdce a nabrat do plic kyslík. Byl by tam zůstal takhle ležet a o nic už se nestaral, kdyby za sebou nezaslechl rychle se blížící kroky. Zapřel se o poraněné ruce, jak se snažil vstát a musel se kousnout do rtu, aby nevykřikl bolestí. Zalarmoval všechny svaly v těle a i přes poraněné koleno se dal znovu do běhu. Už ho skoro měli, věděl to. Nechtěl, aby ho chytili, nechtěl ani vědět, co by s ním udělali, kdyby ho chytili. I když to už vlastně tak nějak podvědomě tušil. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Vždyť dnešek byl stejný jako každý jiný. Ráno vstal, šel do školy, ze školy rovnou do práce a pozdě v noci domů, kde se měl do dvou do rána učit a v šest hodin zase vstávat do školy. Jeho každodenní rutina, vyjma víkendů, které propracoval, aby si mohl platit školné a přispívat rodičům na bydlení. Už si ani nepamatoval, kdy se pořádně vyspal. Byl to prostě den jako každý jiný, ale přece byl v něčem jiný. V okamžiku, kdy překročil práh jejich bytu, věděl, že něco není v pořádku…

Zavřel za sebou domovní dveře a klíče téměř apaticky pohodil na botník. Hned si všiml, že tam přebývají tři páry úplně cizích bot. Co to…? Naleštěné, jistě velmi drahé lakýrky nevypadaly, že by patřily někomu z jeho chudé tříčlenné rodiny.
„Mami?“ zavolal do útrob bytu. Nikdo se mu však neozýval. „Tati?“ zkusil ještě druhého ze svých rodičů. I tentokrát to ale zůstalo bez odezvy. Na čele se mu objevila vráska, jak se zamračil. Přepadl ho podivně stísněný pocit. Přestože dnes dosáhl plnoletosti, něco mu říkalo, že to ticho nebylo způsobené oslavou s překvapením. Vyzul se ze sandálů a bos se vydal na průzkum podivně ztichlého bytu. Nejprve zamířil do kuchyně. První, co ho praštilo do očí, bylo neumyté nádobí. Jeho matka nikdy nenechávala neumyté nádobí. Byla na to háklivá. Chtěl pokračovat do obýváku, ale najednou se bál. Bál se, co nebo koho tam najde. Hrdlo se mu svíralo dosud nepoznaným strachem a v krku se mu utvořil nepříjemný knedlík, který ne a ne polknout. Chvíli jen tak stál a zhluboka dýchal, než byl opět schopný normálně fungovat. Knedlík pracně spolkl a nakonec se přeci jen odhodlal vstoupit do obývacího pokoje. Prvotní překvapení vystřídala nechápavost.
Rodiče seděli na gauči se sklopenýma očima a rukama v klíně. Nepromluvili, nepodívali se na něj, téměř ani nedýchali. Vypadali tak…bezradně. Dlouho se na ně dívat nevydržel, protože jeho pozornost přitahoval někdo jiný. Někdo, kdo pohodlně seděl v jednom z křesel s nohou přes nohu, rukou si podpíral hlavu a doslova ho provrtával svýma temně zelenýma očima. Dlouhé černé vlasy v ohonu hozené dopředu přes pravé rameno, pravidelné rysy v obličeji, smyslné rty, pěstěné nehty a drahý dobře padnoucí oblek. Zkrátka chodící reklama na dokonalost. Z fleku by ho pasoval na božské stvoření, kdyby mu ovšem za zády z každé strany nestál jeden nohsled. Ze zamyšlení ho vytrhl až melodický mužský hlas.
„Vítej doma, Adame.“ Trhl sebou a podíval se na muže, teď již stojícího na krok od něj. Sakra, kdy to stihnul? ptal se sám sebe v duchu. Po spánku mu ztekla odporně studená kapka potu a on bezděky ustoupil o pár kroků vzad.
„Kdo jste? Co tady chcete?“ zeptal se cizince zprudka. Tomu se jen zvedly koutky úst ve vypočítavém úsměvu. Vydal se jeho směrem, ale Adam opět couvnul. „Tak co je? Oněměl jste?“ nenechal se jen tak odbýt. Chtěl odpovědi a to tak, že hned. Muž k němu ale místo odpovědi stále přistupoval, až neměl kam couvnout a aniž si toho všimnul, spadl do druhého křesla. Než se stačil vzpamatovat, už se nad ním ten černovlasý cizinec nakláněl.
„Co chci?“ zeptal se otázkou na otázku a chytil Adama za bradu, až bolestivě zasyknul. „Spíš co mi patří,“ dodal s neidentifikovatelným úsměvem. Adam vytřeštil oči překvapením. Ze šoku téměř zapomněl dýchat.
„Co-cože?“
„Je to dost jasné, Adame. Takový chytrý kluk jako ty to jistě pochopí. Zkrátka jsem tvé rodiče zbavil dluhů a na oplátku si vzal tebe. Teď patříš mně, takže se rozluč a odcházíme,“ informoval ho o nastalé situaci. Adam musel nejprve vstřebat to, co se dozvěděl. Nemohl uvěřit vlastním uším. Rodiče ho vyměnili za peníze? Prodali ho? Tohle je jen sen. Určitě se mi to jenom zdá. Usnul jsem v práci z vyčerpání a za chvíli se probudim, nalhával si v duchu. Když se jakžtakž vzpamatoval, provrtal muže zlostným ohledem, odstrčil ho od sebe, až zavrávoral a postavil se.
„Co to sakra melete? A kdo si vůbec myslíte, že jste?“ obořil se na něj. „Matka s otcem by nikdy nic takového neudělali. Čím jste jim vyhrožoval?!“ Jeho hlas nabýval na intenzitě s každou další vyřčenou otázkou. Byl tak rozzuřený, že úplně zapomněl pravidla slušného chování. Jeho rodiče dosud jen nehnutě seděli na gauči a přemáhali se, aby cizince vlastnoručně nevyhodili. Nelíbilo se jim, jak se dotýkal jejich syna. Vůbec se jim nelíbilo, co s ním měl v úmyslu. Adam mezitím k mužovu pobavení pokračoval. „Jestli jste si myslel, že si z vás sednu na prdel, tak to jste se šeredně zmýlil! A vůbec, sbalte si svý prachy a vypadněte! Tady nemáte co dělat!“ Doposud nečinní bodyguardi se pohnuli s úmyslem potrestat jeho opovážlivost, ale muž je zastavil kývnutím ruky a rozesmál se.
„Adame, Adame,“ hrál si s jeho jménem jako kočka s myší. „Ty očividně nevíš, kdo já jsem?! Kdybys to věděl, nikdy bys neudělal tak fatální chybu,“ pokračoval. V další chvíli se stala děsná spousta věcí. Muž se Adamovi podíval do očí a vrazil mu takovou facku, že z toho spadl na zem. „Nikdy, a to si pamatuj! Nikdy mi neodmlouvej nebo za to zaplatíš!“ Výraz jeho tváře byl nyní hrozivě stažený a pohled očí tak chladný, že by zahanbil i Antarktidu. Šla z něj hrůza. Ovšem takové zacházení se svým synem Adamovi rodiče nevydrželi. Matka se s výkřikem vrhla k němu, aby se přesvědčila, že je v pořádku. Otec naopak vstal, jako zázrakem přeskočil stůl a vrhnul se na cizince. Než se k němu však vůbec stačil dostat, eliminovali ho mužovy bodyguardi. Teď teprve nastala ta pravá mela. Adamův otec se samozřejmě bránil, a jelikož nebyl žádné tintítko, dával oběma gorilám pěkně zabrat. Matka pomohla svému synovi na nohy a postavila se mezi něj a cizince.
„Uteč, Adame!“ křikla na něj. Ten byl však v takovém šoku, že nebyl sto reagovat. „Tak slyšíš!“
„Ale…“
„Žádné ale, Adame! Dělej!“ S těmito slovy se vrhla na muže, který vypadal, že by mohl z fleku zabíjet pohledem. Adam už na nic nečekal. Věděl, že je matka s otcem dlouho neudrží, a že se obětovali jen proto, aby se zachránil. Z očí mu začaly téct slzy, a i když nechtěl, otočil se na patě a vyběhl z bytu, nehledě na to, že byl bos.
A teď byl tady. Na pokraji svých sil, zraněný, rozbolavělý na duši i na těle a k tomu všemu měl za patami dva nohsledy, kteří se ho drželi jako pátrací psi. Co chvíli se ohlížel, jestli už nejsou za ním, ale zatím měl jakýs takýs náskok. I tak se však snažil utíkat co nejrychleji, což mu zraněná noha moc nedovolovala. Po chvíli byly jejich kroky slyšet čím dál tím blíž. V tuhle chvíli věděl, že už je konec, a když se zpoza rohu vyřítili dva muži v obleku, věděl, že jim neuteče. Nehodlal jim to však udělat jednoduché. Dokud mohl, snažil se z toho dostat. V další chvíli se ulicemi rozlehl jeho zoufalý křik.
„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ Klopýtal po silnici a sem tam se mu do chodidel zařezávaly drobné ostré kamínky. Polodlouhé plavé vlasy se mu zpocené lepily k obličeji a překážely mu ve výhledu, což mělo za následek občasné zakopnutí. „Pomoc! Pom…mmm…“ V dalším volání o pomoc, která stejně nepřicházela, mu zabránil hadr, který mu přiložil k ústům jeden z mužů, když ho doběhl. Seč se bránil o sto šest, chloroform splnil svůj účel a Adam upadl do, tělem tolik vytouženého, bezvědomí.
***
V potemnělé místnosti v rohu na rozložité posteli s nebesy ležela nehnutě drobnější postava. Jen těžko se dalo rozeznat jakého je pohlaví. Polodlouhé plavé vlasy rozhozené po polštáři, deku pomalu až k bradě a jen mírně se zvedající hrudník dával najevo, že osoba žije. Dlouhou dobu se nic nedělo, v místnosti byl klid. Po chvíli byl však přerušen podivnými zvuky. Postava na posteli se začala neklidně vrtět, čelo se jí orosilo studeným potem a z úst se jí co chvíli ozvalo zmučené zasténání. Nebylo pochyb, že se dotyčnému zdá velice nepříjemný sen. Dobrých pět minut se s ním potýkal, než se s vyděšeným výkřikem posadil na posteli. Deka sjela do pasu a odhalila tak nahou plochou hruď chlapce. Adam zhluboka dýchal a snažil se uklidnit z prožité noční můry. Prohrábl si rukou zpocené vlasy a mohutně si oddychl.
„Byl to jen sen…jen sen,“ uklidňoval se. Byl by se sám sobě uvolněně zasmál, kdyby si ovšem v té tmě nevšimnul čehosi bílého na svých zápěstích. Až teď si uvědomil pulsující bolest, která mu vycházela z ovázaných rukou a pravého kolene. Celým jeho tělem otřásla panika a zoufalství mu pomalu nedovolovalo dýchat. Roztřesenýma rukama odhrnul deku ze svého těla a očima přivyknutýma tmě spočinul na ošetřeném koleni. Hodnou chvíli mu trvalo, než mu došlo, že je vlastně úplně nahý. Byl v pokušení se rozbrečet a rozkřičet na celou místnost. Proč?… Proč se tohle muselo stát? naříkal v duchu. Byl by zůstal sedět a dál se litoval, kdyby se neotevřely dveře. Instinktivně se přikryl a položil se zpátky do postele. Předstírat spánek bylo sice zbabělé, ale nic lepšího v tuhle chvíli nevymyslel. Příchozí za sebou dveře zase zavřel a přešel k posteli. Chvíli jen tak stál a díval se na „spícího“ chlapce, který se ač nevědomky, třásl strachem a nervozitou. Věděl, že nespí. Viděl ho na kameře, proto sem přišel, leč jeho pokus o předstíraný spánek ho dost pobavil. Adamovi se ta chvíle zdála jako věčnost. Zpod přivřených víček sledoval mužovo počínání. Alespoň si myslel, že je to muž. Sice viděl jen siluetu, ale podle postavy to tipoval na muže. Copak jsem panenka ve výkladní skříni, že na mě tak civí? Skrz tmu ovšem nemohl vidět, jak se na mužově tváři rozlil nevyzpytatelný úsměv. Po dlouhých třech minutách se přeci jen pohnul. Posadil se vedle chlapce na postel a nahnul se nad jeho obličej. K Adamovu velkému překvapení ucítil na své tváři velkou dlaň. Muž ho po ní hladil jemně jako něco velice cenného, co se rozpadne při sebemenším hrubém doteku. Raději oči úplně zavřel. Nechtěl riskovat, že si toho ten muž všimne. V další chvíli málem vyskočil z kůže, jak mu ucho ovanul teplý dech.
„Vím, že nespíš,“ oznámil mu známý hlas. Byl to on. Ten muž, který ho tak sprostě oddělil od rodiny. Ovšem ani tohle gesto ho nepřinutilo přestat s předstíraným spánkem, seč se hodně přemáhal, aby po něm neskočil a nerozbil mu tu jeho hezkou tvářičku. Muže jeho odhodlání pobavilo ještě víc. Uvidíme, jestli ti to vydrží i teď, pomyslel si s úsměvem na tváři.Dlouhou dobu se nic nedělo a Adam z toho začínal být pořádně nervózní. Bál se ale otevřít oči, aby se podíval. Jediné co věděl na sto procent, byl fakt, že ten chlap stále sedí vedle něj na posteli a jednou rukou se opírá vedle jeho hlavy. Už si začínal myslet, že vyhrál, že to vzdal, ovšem v další chvíli jeho obličej ovanul teplý dech a muž se mu přisál na rty v dravém polibku. Adam vyděšeně vytřeštil oči a okamžitě od sebe toho chlapa odstrčil, odsunujíc se od něho co nejdál to šlo.
„C-co si zatraceně myslíte, že děláte? Kdo sakra jste? Kde jsou moji rodiče? Co jste jim udělal?!“ chrlil na něj vztekle jednu otázku za druhou a hřbetem ruky si přitom urputně utíral pusu. Pokojem se rozlehl mužův hrdelní smích.
„Adame, Adame…copak jsi neposlouchal, když jsme spolu naposledy mluvili?“ Adam se při vyslovení svého jména viditelně oklepal. Už od první chvíle nesnášel, když ten chlap říkal jeho jméno. Vyslovoval ho s tak ledově chladným hlasem s podtónem dravosti, až mu z toho běhal mráz po zádech. „Měl jsem za to, že když takový chytrý kluk jako ty dostane varování, tak ho taky bere vážně…asi jsem se spletl,“ konstatoval naprosto nevzrušeně. Jen z očí byl cítit chlad. Svítily v té tmě jako oči predátora. Adam se bezděky posunul ještě o kousek dál. Do kolene mu přitom vyrazila palčivá bolest. „Co se týče tvých rodičů…nepohodlní lidé musí pryč. Jak jsem řekl, odporování netoleruji,“ odpověděl mu nepřímo na dvě jeho poslední otázky zároveň. „Jmenuji se Takeru Akeno, od včerejšího dne mi patříš, takže otázka typu: co si myslíte, že děláte?…není na místě. Můžu si s tebou dělat, co se mi zlíbí. To je všechno co jsi chtěl vědět nebo máš nějaké další dotazy?“ Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Žádná odpověď z mladíkových rtů. Adam, viditelně v šoku, zpracovával informace, které právě dostal. Co na tom, že teď podle toho chlapa…toho Akena…patřil jemu, ale zmínka o jeho rodičích. Jelikož byl už od malička velice chytrý kluk, dokázal si dát dvě a dvě dohromady. Jeho rodiče…jediní lidé, které v životě měl, jsou…
„Mrtví,“ hlesl téměř neslyšně. Akenovu tvář zbrázdil krutý úsměv. Chytrý kluk, vážně moc chytrý, pomyslel si a zvedl se z postele.
„Výborně, přeci jen nejsi úplně hloupý. Tohle téma tedy považuji za uzavřené. Teď zpátky k tomu, co už jsme spolu jednou probírali,“ pronesl tajemně a tlesknutím rozsvítil. Prudké světlo Adama na okamžik oslepilo, jak si jeho oči již přivykly na tmu, takže když je znovu otevřel, téměř ho leknutím trefil šlak. Akeno se nad ním nakláněl a během mrknutí oka ho doslova „přišpendlil“ k matraci. „Neposlušnost se trestá. Jedno varování jsem ti už dal a neposlechl jsi, tentokrát už tě trest nemine!“
To, co následovalo potom, jen potvrdilo Akenova slova. Od včerejšího dne mi patříš. Můžu si s tebou dělat, co se mi zlíbí… A také, že dělal. Doslova si z něj udělal hračku pro osobní účely. Stal se z něj otrok bez osobní svobody. Vzal mu všechno. Rodinu, volnost, práva…vzal mu celý život. Už nebyl nikdo. Nebyl Adam Forger, nebyl člověk…byl jen loutka sloužící k uspokojení pánových potřeb. Trvalo to asi půl roku, možná i kratší dobu, než Akena omrzel. Když ho pak předhodil svým „přátelům“ s tím, že si sním mohou dělat, co chtějí, smířil se s faktem, že už se zpátky na denní světlo nikdy nedostane...
Už jste někdy přemýšleli nad tím, co může člověka dohnat až k myšlence na to, že by mu bylo líp mrtvému? Já teda ano. Dennodenně, pokaždé když ten šmejd přišel a beze slova mě zneužil. Používal moje tělo jako nějakou věc denní potřeby. Jako bych snad ani neměl city. Nebral na mě ohledy. Pak jsem ho omrzel a jeho vystřídala spousta dalších. Putoval jsem od jednoho k druhému a on se na to díval. Chladně bez emocí, aniž by se mu v obličeji pohnul jediný sval. V té době jsem se rozhodl, stačilo jen počkat na tu správnou příležitost. K mé neskonalé radosti přišla poměrně brzo…
Do pokoje, který se za poslední rok stal Adamovým jediným útočištěm, vešel Akeno v jeho typicky škrobeném za každých okolností bezchybném obleku. Přišel až k posteli, přesně jako tenkrát a díval se na spícího chlapce. Tentokrát si ale opravdu myslel, že spí. Jaké by to pro něj muselo být překvapení, kdyby věděl, že Adam spánek opět jenom předstírá. Jen to za tu dobu dovedl k dokonalosti. Ležel v měkkých peřinách a čekal na správný okamžik. Už jen chvilku a bude konečně volný. Konečně znovu svobodný. Nemohl se dočkat, až uvidí výraz v Akenově tváři. Celé jeho nitro zaplavila upřímná radost, až byl v pokušení se začít smát. Nesměl se ale prozradit. Ještě ne. Po dlouhých pěti minutách se Akeno nad Adama konečně nahnul. Nevěděl, co má v úmyslu, tudíž ho trošku překvapilo, že ho pohladil po vlasech jako malého kluka. Přesně jako to dělala jeho matka, když byl malý. Nenechal se však vyvést z míry vzpomínkami na něco, co už se stejně nedalo nikdy vrátit. Neváhal a v rychlosti sebral tomu nafrněnému Japonci pistoli, kterou nosil neustále u pasu. Přesně jak očekával. Moment překvapení byl na jeho straně, a když zatleskal, aby se rozsvítilo světlo, mohl zřetelně vidět jeho nechápavý výraz v obličeji. V očích se Akenovi zračil hněv a něco neidentifikovatelného. Těžko říct, jestli to bylo z toho, že se díval do hlavně své vlastní pistole nebo kvůli něčemu jinému. Adam slezl z postele a postavil se naproti němu.
„Co si myslíš, že děláš?“ osočil se na něj Akeno naprosto nevzrušeným hlasem. Přesně tohle na něm blonďák tak nesnášel. To, jak se všemi mluvil chladným povýšeným hlasem, jakoby mu nikdo nesahal ani po kotníky. „Dej mi tu zbraň nebo si ublížíš!“ přikázal mu nekompromisně a natáhl ruku. Asi si vážně myslel, že ho poslechne. Jak naivní, pomyslel si hořce Adam.
„Jenže to mám taky v plánu,“ informoval ho s tajemným úsměvem a pomalu obrátil hlaveň pistole ke svému spánku. Docela ho překvapilo, co viděl v jeho očích. Byl to sice jen okamžik, ale on si toho všimnul. Strach? O sebe? O něj? Nenechal se však odradit od svého plánu jen tou jedinou známkou nějakého citu. „Už nebudu sloužit k tvému pobavení. Nebudu skákat tak, jak ty pískáš!“ Už už mačkal spoušť, když se na něj Akeno vrhnul a snažil se mu pistoli vzít. Prali se o ni jako psi. Adam se ale nehodlal vzdát. Ne teď, když už byl tak blízko. Japonci se sice podařilo zbraň od chlapcovy hlavy odklonit, ale jednu věc přeci jen nevychytal. Adam držel prst stále na spoušti, takže se pokojem po pár vteřinách rozlehl výstřel…
Poslední rok jsem si přišel jako použitá vyhozená hračka, kterou vždy někdo našel, a když ho omrzela, znovu ji vyhodil. Tak zbytečný a citově vyprahlý…jako Sahara. Ano, připadal jsem si, jako bych se celý ten rok ploužil pouští bez vody a odpočinku a nebylo mi umožněno padnout vysílením. Jakoby se někdo tam nahoře bavil a neustále mě držel při životě. Jenže…každá poušť má svou oázu. Místo, kde si zmožený poutník smočí rty v životadárné tekutině a nabere síly ve stínu palmy. A já ji našel. Teď, když jsem ležel na posteli v zakrvácených peřinách s dírou v břiše a díval se do stropu. Konečně jsem našel způsob jak se z té vyschlé pustiny plné písku dostat do zeleného ráje.
„Adame! Adame, sakra, cos to udělal?!“ Jakoby z dálky jsem slyšel známý hlas. Tak nenáviděný, ale zároveň tak uklidňující. Nemohl jsem se však soustředit na to, co říkal. „Kai, přiveď doktora, okamžitě!“ Nade mnou se najednou objevil Akenův vystrašený obličej a na chladnoucích tvářích jsem ucítil jeho hřejivé dlaně. „Adame, ty idiote. Vydrž, slyšíš?!“ Nevěděl jsem, jestli to je tím, že kvůli ztrátě krve špatně vidím nebo se o mě ten bezcitný Japonec opravdu bojí, ale v tuhle chvíli mi to bylo docela jedno. Nevnímal jsem okolní dění, nevnímal jsem bolest, ani to, že na mě Akeno mluví. Vnímal jsem jen pocit štěstí a svobody, který zaplavil celé moje nitro. Tak se konečně znovu setkám se svými rodiči. Už bylo na čase. S prchajícím životem se mi na tváři rozlil úsměv. Uvolněný šťastný úsměv říkající jediné: Konečně jsem volný! Ani poté, co se moje oči nadobro zavřely, mi z tváře nezmizel. Nakonec jsem ji přece jen našel…svoji oázu klidu.

 

desert_trip_i_by_h9351.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Snovačka, 12. 5. 2011 22:56)

No páni, už jsem myslela, že se žádného dalšího dílečka nedočkáme :). Ale překvapení je to o to příjemnější. Je to vskutku moc hezky napsané. Líbí se mi jazykové prostředky a i nápad je to zajímavý. Mám jen jednu výtku - situace, jak je zde nastíněná, volá po pokračování a charaktery po vývinu. Na jednorázovku je tam moc děje a popisu a naopak málo myšlenkových pochodů a pocitů jak ze strany Adama, tak i Akena, a v takovém rozsahu, v jakém je Oáza napsaná, nedostane šanci čtenáře pohltit. Ale za žádnou cenu si to, prosím, nepřeber nějak špatně; v podstatě to v kostce totiž znamená to jediné podstatné - nenasytná S. chce víc :D ^^ (a to jsem četla i rozepsanou verzi ^^)

Re: :)

(Luna, 14. 5. 2011 16:56)

anit, tak jak je to napsaný, tak je to napsaný schválně =o) nechtěla jsem tam dávat pocity a myšlenkový pochody Akena z jednoho jedinýho důvodu - aby si čtenáři mohli domyslet, jak Adama vlastně vnímal. Jak ho viděl a jestli k němu vůbec něco cítil =o)...Adamovo myšlenkový pochody a pocity jsou tam průběžně vkládaný, ale hlavní stěžejní citovej a myšlenkovej "gejzír" je na konci =o) a to z toho důvodu, že jsem nechtěla pořád skákat z první osoby do třetí a zase zpátky - co si budem povídat, nevypadalo by to moc hezky a blbě by se to četlo ^^...určitě si to špatně neberu, jsem ráda za názory ať kladný či nikoliv ;o) každopádně ti děkuju za komentář =o)

P.S.: bohužel tě zklamu, ale tohle už pokračování mít nebude =o) je to jen taková jednorázovka, takovej "bonbónek" ^^