Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osud je prevít

28. 3. 2010

„Vrátíme se v neděli večer, tak tu nic neproveď.“ Rodiče odjeli k babičce na venkov a já zůstala v našem domě úplně sama. Zprvu jsem si myslela, že to bude v pořádku, ale potom se mě zhostil zvláštní pocit. Mohlo to být tím, že jsem poprvé sama doma, řekla jsem si, ale to jsem ještě nevěděla, jak se to vyvine. Je mi 16 let a skoro ničeho se nebojím, ale někdy mám pocit, jako by mě někdo sledoval. Měla jsem už po škole, tak jsem vzala svého věrného psa Shadowa na procházku do parku a s ničím si nelámala hlavu.


               Když jsem se vrátila domů, na schodech ležel dopis. Bylo to divný. Pošťák hází dopisy vždycky do schránky. Sebrala jsem ho a otevřela. Bylo tam napsaný: „MÁŠ KRÁSNÝHO PSA. CHODÍŠ S NÍM DO PARKU ČASTO?“ Po zádech mi přeběhl mráz.

„To si ze mě někdo střílí, nebo co?“ roztrhala jsem ten dopis a hodila ho do popelnice. Vešla jsem do domu a zamkla za sebou dveře. Úkoly už jsem měla hotový, tak jsem si sedla v obýváku na pohovku a pustila si televizi. Shadow si mi lehl k nohám a spal. Ani ne po hodině koukání na televizi jsem taky usnula. Vzbudila mě až rána v kuchyni. Šla jsem se teda pomalým krokem podívat, co se tam děje. Když jsem tam došla, hluboce jsem si oddychla. Shadow strkal čumákem do misky, jelikož měl žízeň a neměl v ní žádnou vodu. Musela jsem se sama sobě začít smát. Jsem tak naivní, kdo by se sem asi tak mohl dostat. Vzala jsem misku a napustila do ní studenou vodu z kohoutku. Položila jsem jí na zem a otočila se ke stolu.

 

Další dopis. To není možné. Jak se sem mohl dostat? Dveře jsou zamčené a nikdo kromě mě nemá klíče. Rozhlédla jsem se po kuchyni, ale nikdo kromě mě a Shadowa tam nebyl. Odhodlala jsem se ho sebrat a otevřít. „JSI TAK SLADKÁ, KDYŽ SPÍŠ.“ Začala jsem se klepat. Bylo to jako zlý sen. Třásla jsem se jako ratlík. Vyhodila jsem ten dopis a pomalu se zase uklidnila. Vyšla jsem po schodech do patra, vykoupala se a šla do svého pokoje. Musela jsem se z toho vyspat, ale zároveň jsem nechtěla usnout, protože jsem si nebyla úplně jistá, že jsem v domě sama. Lehla jsem si na postel a koukala do stropu. I přes velkou únavu jsem držela oči otevřené, ale potom jsem stejně usnula.

 

V jednu hodinu ráno mě vzbudilo hlasité zahřmění. Venku lilo jako z konve a kapky vody bubnovaly na okno. Do toho ještě hřmělo a Shadow štěkal na dveře. Vyškrábala jsem se z postele a šla se podívat, proč dělá takový rámus. Sešla jsem schody a přišla k němu.

„Co se děje? Jen klid. To je jenom bouřka,“ pohladila jsem ho po hlavě. Pak mi ale došlo, proč tak štěkal. Pod tlapkou měl další dopis. S roztřesenýma rukama jsem ho otevřela. „JSEM ZA DVEŘMA. POMŮŽEŠ MI?“

„To si ze mě vážně někdo dělá dobrej den?“ podívala jsem se na dveře. Nevěděla jsem, co mám dělat. Natáhla jsem ruku ke klíčům a odemkla jsem. Pomalu jsem otevřela a vystrčila ven hlavu. Na zápraží ležel nějaký černovlasý kluk se zraněným ramenem a katanou u pasu.

„Pane bože,“ rozrazila jsem dveře a obrátila ho na záda. „Slyšíš mě? Jsi vzhůru?“ zatřásla jsem s ním. Nic. Neodpověděl. Ani nemohl, byl v bezvědomí. Musel už ztratit hodně krve. Opatrně jsem ho zvedla a podepřela. Pomalu jsem ho dotáhla až k sobě do pokoje a položila ho na postel. Doběhla jsem pro lékárničku a hned se zase vrátila. Poté jsem mu sundala jeho černý plášť, položila katanu na zem a ošetřila mu ránu. Byla hluboká a hodně krvácela. Ovázala jsem mu rameno a přikryla ho. Potom jsem sklidila zkrvácené šátky a šla si umýt ruce. Nešlo mi z hlavy, co se mu mohlo stát. A hlavně, jak mi dal do domu ty dopisy? Co je to za kluka? Něco mi říkalo, že to nebude jen tak obyčejný kluk. S těmihle myšlenkami jsem usnula v ložnici svých rodičů.

 

Ráno jsem se probudila v sedm hodin. Trochu brzo na to že byla sobota, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost. Převlékla jsem se a nasnídala. Měla jsem zvláštní pocit, že se něco stane. Pustila jsem Shadowa na zahradu a vyšla zpátky nahoru do svého pokoje. Ležel stejně, jako když jsem ho tam ráno uložila. Odkryla jsem deku a podívala se na něho. Obvazy už prosakovaly krví. Sundala jsem je a začala mu uvazovat čisté. Když jsem byla skoro hotová, otevřel pomalu oči. Nevšimla jsem si toho. Zavázala jsem mu rameno a zase ho přikryla. Teprve teď jsem si všimla, že mě upřeně sleduje. Jeho rudé oči se mi zařezávaly do obličeje. Nezmohla jsem se na pohyb. Jen jsem držela deku a koukala mu do těch rubínových očí. Najednou zaštěkal Shadow a já se vzpamatovala. Pustila jsem deku a sklidila zakrvácené obvazy.

„Budeš mít asi hlad. Přinesu ti něco k jídlu,“ usmála jsem se a odešla do kuchyně. Když jsem se vrátila, seděl na posteli a koukal do zdi. Položila jsem tác s jídlem na deku a usmála se na něho.

„Děkuji,“ podíval se na mě. Jen jsem kývla a chtěla jsem odejít. „Jmenuji se Hiei,“ řekl a upřeně se díval na sklenici s vodou. Zastavila jsem se a otočila se k němu. Lezlo to z něj jako z chlupaté deky, ale asi po hodině mi dovysvětlil, co je zač a co se mu přihodilo. Koukala jsem na něj ještě vyjeveněji, než předtím. Je to prý démon. Ten večer, co jsem ho našla ležet u dveří, bojoval s jiným démonem a ten ho zranil na rameni. Copak je něco takového možné? Copak můžou existovat nějací démoni? Nevěřila jsem vlastním uším. Něco mi ale říkalo, že nelže. Nevím, proč jsem mu věřila. Jediné co jsem věděla na sto procent, bylo, že se mi začíná líbit. Rána na rameni se mu do neděle zahojila a nezbyla po ní ani jizvička. To vysvětlovalo, že opravdu nelhal. Jakému normálnímu člověku by se takhle rychle zahojila tak hluboká rána?!

 

Trávili jsme spolu hodně času. Dost jsme si rozuměli. I když jsem ještě nevěděla, jak to rodičům vysvětlím, nijak jsem si s tím hlavu nelámala. V neděli odpoledne jsem šla do kuchyně udělat oběd a nechala jsem Hieiho u sebe v pokoji. Když jsem se tam vrátila, našla jsem jen dopis na posteli a otevřené okno. Se špatným tušením jsem se na postel posadila a třesoucíma se rukama dopis otevřela. Stačilo, abych si přečetla první slova, aby mi došlo, že moje tušení bylo správné. V dopise stály jen čtyři následující věty: „NESNESL BYCH POMYŠLENÍ NA TO, ŽE BY TĚ NĚJAKÝ DÉMON KVŮLI MNĚ ZABIL. KDYŽ BYCH S TEBOU ZŮSTAL, TY I TVOJI RODIČE BYSTE BYLI VE VELKÉM NEBEZPEČÍ. NEHLEDEJ MĚ, JE TO ZBYTEČNÉ. SBOHEM HIEI.“ Nebrečela jsem, ani mi to nebylo líto. Věděla jsem, že musel odejít. Rodičům jsem nic neřekla. Nechala jsem si to pro sebe. Po roce víry a doufání, že bych ho ještě alespoň jednou mohla spatřit, mi něco došlo. Osud nám nevrátí, co kdysi vzal. Vrátí jen vzpomínky, bolest a žal.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bolí kedlubna O_o ^-^

(Nyoko, 1. 4. 2010 15:37)

To Jeanne: :o) přípravy na maturu jsou v plnym proudu ;o) v úterý budem psát písemnou a na konci dubna praktickou z Ekonomiky a z Účetnictví O_o xD pořád jenom píšem písemky a zkouší nás z maturitních otázek =o/ Dneska mě totálka bolí kedlubna, právě jsme s Lu-chan přijely z Ústí, z Národních srovnávacích zkoušek, který jsme dělaly kvůli přijetí na VŠ :o)Jináč plesík byl úžasnej (to mi připomíná, že jsme slíbily víc fotek xD ) na to, jak jsme si mysleli, že to bude propadák, tak se říká, že jsme měli jeden z nejhezčích plesů a všichni se na něm bavili :o)

Co je novýho? :)

(Jeanne, 1. 4. 2010 13:00)

...ne asi :D Raději mu to nedávej číst O_o :DA co jinak - jak pokračují přípravy na maturu? Jakej byl ples? :))

XoD

(Luna, 31. 3. 2010 13:11)

ale já když jsem si to četla znova, tak jsem si taky řikala, že jsem z něj udělala spíš ženskou XoD...chudák malej...by se mu zvedl žaludek ze sebe samýho XoD

:))

(Jeanne, 28. 3. 2010 21:42)

To znám, to znám :D Si mi kdysi posílala,že? A furt se mi to líbí...ale jako mohla si z Hieiho udělat většího drsňáka, ne takovou padavku :D :D :D