Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mičin nezapomenutelný víkend - 1

17. 5. 2008
                Miko se v pátek ráno probudila s blaženým pocitem, že bude přes víkend sama doma. Její rodiče jedou do Brna za tetou Lenkou a vrátí se až v neděli. Vstala, ustlala si postel, převlékla se do školní uniformy a sešla dolů na snídani.
„Dobré ráno,“ pozdravila svoji mámu, která v kuchyni připravovala jídlo.
„Dobré ráno Miko. Koukám, že máš dobrou náladu,“ usmála se na ni a podala jí toast s čajem. Po snídani si Miko přehodila tašku přes rameno, rozloučila se s rodiči a šla do školy.
„Jen doufám, že se tu nic nestane,“ řekl starostlivě její otec.
„Nic se nestane. Miko se o sebe umí postarat. Bude jí přece 17 let,“ uklidňovala ho Mičina matka a zabalila poslední věci na cestu.
                Mezitím Miko došla přes park ke školní bráně a letmo zavadila pohledem o hodinky.
„Ale ne. To už je tolik?“ vytřeštila oči při pohledu na dvě malé ručičky, které ukazovaly přesně osm hodin. Rychle se rozeběhla po cestě lemované právě rozkvetlými japonskými Sakurami. Skrze třešňové listy a jemně růžové květy prosvítaly sluneční paprsky, které na chodník kouzlily zvláštní obrazce a jemný letní větřík si pohrával s jejími dlouhými plavými vlasy. Asi 200 metrů od vchodu do budovy jí z tašky spadl malinký přívěsek kočky, který dostala od babičky k svátku, ale jelikož běžela co nejrychleji, aby stihla začátek vyučování, tak si toho nevšimla a běžela až k holkám ze třídy, které na ni jako každé ráno čekaly.
„Dobré ráno Nio. Dobré ráno Sam,“ pozdravila je s úsměvem a rozdýchávala svůj raní sprint.
„Dobré,“ odpověděly sborově a společně šly do třídy. Chvíli po nich vešel do školy kluk, který si opřený o jednu ze Sakur četl knihu. Ze zamyšleného čtení ho vytrhl zvuk probíhající osoby a spadlého předmětu. Když se podíval, co to bylo nejprve uviděl běžící dívku, jejíž vlasy se v běhu mihotaly ze strany na stranu a potom spatřil malou plyšovou kočku ležící na zemi kousek před ním. V tu chvíli se ozval školní zvon, který oznamoval začátek vyučování a Dio, jak se jmenoval, rychle přívěsek sebral a utíkal do své třídy. Vyučování ubíhalo docela rychle a Miko při poslední hodině netrpělivě čekala až zazvoní.
Když „konečně“ odzvonily poslední minuty, rozloučila se s Niou a Sam a vyletěla ze školy jako „namydlený blesk.“ U brány si ale uvědomila, že nemá kam spěchat, tak zpomalila na normální rychlost a procházkou šla domů přes park, ostatně jako vždy.
             Každý den chodila do školy i domů přes park a užívala si krásu přírody kolem sebe, ale dnes měla podivný pocit.
Jako by mě někdo sledoval, pomyslela si, ale když se ohlédla, nikdo tam nebyl. „Co si to namlouvám. Kdo by mě asi sledoval?“ řekla nahlas a otočila se zpátky.
„Třeba já,“ odpověděl cizí kluk, který stál přímo před ní. Podle jeho uniformy poznala, že chodí do školy na druhém konci města.
„Fuj, co blbneš, takhle mě děsit. Co chceš?“ zeptala se s klidem v hlase.
„No, já nevím. Co třeba tebe?“ ukázal na ni a přešel k ní blíž. Teď už jí došlo, o co mu jde. Chtěla normálně odejít, ale po prvním kroku vzad do někoho narazila a rychle se otočila, aby se podívala, kdo to je. Stál za ní další kluk, který ji chytil za ruce a mrknul na svého kamaráda.
„Pusť mě!“ řekla nepříčetně a bez rozmýšlení ho kopla do rozkroku, po čemž se v bolestech zhroutil na zem. Ani si nestačila všimnout, že o kus dál jde Dio, jelikož ji ten druhý chytil za zápěstí a přitisknul k sobě tak pevně, že pomalu nemohla dýchat.
„Koukám, že máš tuhý kořínek. Nevadí, alespoň bude zábava,“ řekl se zvláštním výrazem v obličeji a násilím ji políbil.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

du na to znovu :)

(Jeanne, 24. 7. 2008 0:42)

sice jsem to už četla, ale to mi nezabrání, abych si to přečetla znovu... ^__^ :)