Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední sbohem - 1

29. 5. 2008
Už po staletí zuří nemilosrdná válka nejen mezi vlkodlaky a upíry, ale také mezi upíry a těmi, kdo se jim nebojí postavit…lovci upírů.
Nejeden člověk se už snažil vydávat za lovce, aby byl uznávaný a známý, ale každý věděl, že na celém světě existuje jen jeden urozený rod lovců upírů, pocházející ze Španělska. Již od narození měl každý z tohoto rodu na rameni znak faluny, který dával jasně najevo, kdo lovec je, a kdo si na něj jen hraje. Byl to rod de la Contense.
Tento rod už po mnoho generací bojuje proti krvelačným stvůrám, ať už proti obyčejným nebo proti těm z urozených klanů. Ze všech upířích klanů byl však klan von Grimmig nejvytrvalejší a nejhorší nepřítel. Po staletí už s rodem de la Contense bojoval a nejeden lovec či upír v boji padl.
Celý dlouholetý konflikt vyvrcholil v roce 2000. V den, kdy Elena de la Contense, dcera Nicole a Anthoniho de la Contense, slavila osmnácté narozeniny. Nespočet upírů z klanu Grimmig a ostatních spřátelených klanů vtrhlo do rozlehlého sídla Contensů, kde se právě konala oslava Eleniných narozenin a zásnub zároveň, na níž byl sezván celý rozrostlý rod de la Contense.
I když lovci, držící hlídku před domem, včas oznámili útok a všichni, včetně Eleny se stačili připravit, ani z jedné strany nikdo nepřežil. Nikdo, kromě Eleny a jednoho mladého upíra z klanu Grimmig.
Stáli naproti sobě, oba značně zranění a bedlivě sledovali každičký pohyb toho druhého.
„Dřív nebo později náš boj dokončíme…dobře si zapamatuj jméno Enrike von Grimmig. Je to jméno toho, kdo tě zabije,“ řekl Enrike a zmizel. Eleně se v tu chvíli podlomila kolena a zničeně se podívala kolem sebe. Pár metrů před ní ležel jeden z jejích bratrů. Rychle se k němu připlazila, ale byl už bohužel mrtvý.
„Anthony…“ vydechla ztěžka a po tvářích jí začaly stékat slzy. Její další dva starší bratři na tom nebyli jinak. Antonio i nejstarší Alechandro byli mrtví. „Bratři…“ řekla zničeně a podívala se kolem sebe. Její rodiče už taky nejevili známky života, ale kousek od ní ještě někdo dýchal. „Sergio…? Sergio jsi to ty?“ přelezla rychle k němu a chytla ho za ruku.
„Eleno…jsem rád, že se ti…nic nestalo…“ usmál se, ale následně na to mu z pusy vytekl pramínek krve.
„Nemluv teď…musím tě dostat pryč a ošetřit ti rány…“ pohladila ho po vlasech a chtěla mu pomoct vstát. „Můžeš vstát?“ zeptala se zoufale, ale odpověď už znala.
„Eleno…nech mě tu…víš..víš, že to nemá cenu…“
„Ne! To neříkej…snaž se trochu. Prosím,“ přerušila ho. Po tvářích jí znova začaly téct slzy.
„Lásko neplakej…“ zvedl ruku a slzy jí setřel. „…miluji tě a nechci…nechci tě vidět plakat. Musíš…musíš odtud pryč,“ mluvil s námahou.
„Ne…já tě tu nemůžu nechat. Slyšíš! Nenechám tě tady…Sergio já tě miluji a pokud tě můžu zachránit, tak to udělám!“ řekla rozhodně a chtěla vstát, ale Sergio se v ten moment prohnul bolestí a pevně ji stisknul ruku, což ji přimělo zůstat u něj. „Prosím tě vydrž…vydrž ještě chvilku,“ snažila se ho zoufale udržet při vědomí.
„Musíš…pryč lásko…“ zvedl ztěžka ruku a naposledy ji pohladil po tváři. „…sbohem,“ zazněla do ticha jeho poslední slova, ruka mu bezvládně spadla podél těla a oční víčka uzavřela jeho smaragdové oči do nekonečné temnoty.
„Ne!!! Prosím tě neumírej…prosím…“ stiskla jeho ruku ještě pevněji a sklonila se nad jeho tělo. „Sergio…“ hlesla do ticha. Studené slzy dopadaly v pravidelném rytmu na Sergiovu bledou tvář a její vzlyky se rozléhaly po celém sídle. Mezi všemi těmi těly seděla až do ranních hodin a neustále svírala tělo své lásky, než se rozhodla všechny své příbuzné pochovat.
 Vstala, položila ho na zem a šla na zahradu, kde začala kopat hroby. Jelikož její rod čítal zhruba čtyři stovky lidí a ani jeden z nich na včerejší oslavě, nebo spíš masakru, nechyběl, trvalo jí to téměř celý den. Kolem osmé hodiny večer pohřbila poslední tělo a na všechny hroby pak zasadila bílé růže.
„Nikdy na vás nezapomenu!“ pronesla do tiché zahrady, která se v jeden den stala hřbitovem a po tvářích jí stekly poslední slzy. S námahou se pak vrátila zpátky do domu. Upíří prach, který zahaloval celý společenský sál nametla na jednu ohromnou hromadu a zahrabala na druhém konci zahrady.
            I když jí ti upíři vyvraždili rod, vždycky zastávala názor, že si každý tvor, až už je to člověk nebo ne, zaslouží po smrti pohřbít.
            Enrike, jež to celé sledoval z nedalekého stromu, nemohl uvěřit vlastním očím. Ona sama byla vážně zraněná a místo toho, aby si některé stále krvácející rány ošetřila nebo někoho požádala o pomoc, pochovala svoji rodinu a její vrahy se stejnou odhodlaností, s jakou s ním včera bojovala.
            Jemu už se rány sami zacelily a mohl na ni kdykoli zaútočit, ale něco v něm mu to nedovolovalo. Snad to bylo proto, že nesobecky pohřbila i jeho druhy, snad v tom bylo něco víc. To nevěděl. Jediné, co věděl bylo, že ji nechce zabít…alespoň ne teď.
            Jakmile Elena pohřbila své nepřátele, vrátila se zpět do domu. V půli cesty se jí však zatmělo před očima a následkem ztráty hodně krve upadla do bezvědomí. Enrike v ten moment využil své rychlosti a před tvrdým dopadem na zem ji zachytil.
            Co to sakra dělám? problesklo mu hlavou a chtěl zase zmizet, ale jediný pohled na Elenino bezvládné tělo ho donutil zůstat. Vzal ji do náruče a zanesl ji do útrob domu. V prvním pokoji, na který narazil ji položil na postel a šel hledat nějaké obvazy, obklady, ručníky a vodu. Netrvalo mu to ani moc dlouho a se vším se vrátil k Eleně.
            Sundal jí zakrvácené šaty, a když už před ním ležela jen ve spodním prádle, na chvilku se zarazil a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. Měla dlouhé kaštanové vlasy, bezchybnou pleť, skvělou postavu a pod víčky se jí skrývaly žlutohnědé oči.
            Je tak…tak dokonalá, pomyslel si a natáhnul k ní ruku. „Na co to k čertu myslím!“ okřiknul se v půli pohybu, namočil jeden z ručníků do teplé vody a opatrně jí omyl všechny rány. S ještě větší opatrností jí omýval opravdu ošklivou ránu na břiše, kterou jí s největší pravděpodobností udělal on. Poté jí rány zavázal a na hlavu jí přiložil studený obklad, aby srazil vysokou horečku, jež doprovázela četná zranění.
            Byl u ní celou noc. Až, když začalo svítat odešel do hradu, který ještě před dvěma dny patřil celému klanu von Grimmig.
            Elena se chvilku po jeho odchodu probrala a posadila se na posteli. Do klína jí spadnul obklad, který doposud měla na hlavě.
            „Co to…kdo…?“ nechápala jak se ocitla v posteli a kdo jí ošetřil rány. „Ale vždyť je to jedno,“ prohodila sklesle, vstala a šla si sbalit věci.
            Pohyb sám o sobě jí působil docela velkou bolest, ale musela jít. Nevěděla kam, ale musela odejít z toho místa, které jí tolik připomínalo krutý osud, jež postihnul její rod.
            Sbalila si všechny svoje věci, ze sejfu si vzala peníze, z krbu ve společenském sále sundala rodinný erb, který přibalila k ostatním věcem, oblékla se a odešla. Na zahradě se zastavila u Sergiova hrobu.
            „Miluji tě Sergio…chci abys to věděl…vždycky tě budu milovat,“ rozloučila se s ním. „Sbohem!“ naposledy se podívala na dům a vydala se na neurčenou cestu.
            Po setmění se za Elenou zastavil Enrike. Když však dorazil do sídla Contensů, zjistil, že to tam zeje prázdnotou.
            „To je nemožné…v jejím stavu by nemohla…“ zarazil se nad prázdnou postelí. „A pak, že lovci upírů nejsou blázni,“ usmál se a jeho dlouhé bílé špičáky se zaleskly v měsíčním svitu. Prohrábl si své dlouhé černé vlasy a vydal se na lov. Konec konců už dva dny neměl ani kapku krve.
            V tu dobu už Elena seděla v letadle do USA.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

???

(Nyoko, 2. 6. 2008 18:49)

Trpělivost přináší růže....xD Hehe...no víš, že nevim...^^ na papíře toho mám až dost, ale do počítače to samo nenaskáče... ^^ :oP :o)

čeká...^^

(Jeanne, 2. 6. 2008 18:43)

hele! kdy bude pokráčko...? Jeanne je netrpělivá... ^^

Arigato

(Nyoko, 2. 6. 2008 14:29)

Děkuju za komentík, a nemáš zač...;o):)

chybička se vloudila... xD

(Jeanne, 1. 6. 2008 17:28)

áha... takže to pokráčko nad touhle povídkou nenení tvoje.... ale to nevadí.. vletím na něj tak jak tak...^^ xD

Arigatooo, Nyo-chan^^

(Jeanne, 1. 6. 2008 17:27)

No Nyoko, ty ses trumfla, holka jedna! Opravdu perfektní povídka. Těším se na pokráčko, na které za několik málo okamžiků vletím... Enrike se zdá jako fajn chlapík. ;) Moc děkuju za to věnování^^