Při pohledu na něj se jí v hlavě vybavil obraz z minulosti. Přesněji na dobu před čtyřmi lety…
Ona ležící zraněná a v horečkách na posteli a postava sedící na židli vedle ní.
Takže to byl on, zamračila se a šla do obýváku, kde si na prosklený stůl odložila svoje věci.
„Co jsem byl já?“ zeptal se Enrike mimo řeč. Zaregistroval při tom, že se její srdeční rytmus nijak nezměnil. Nebyla vystrašená jako jeho ostatní oběti, byla klidná a jeho přítomnost s ní nic nedělala. S něčím v sobě ale zápasila. Prala se v ní dvě rozhodnutí…Zabít teď nebo až později? ^-^
„Nemusíte mi číst myšlenky…chtěla jsem Vám jen mimochodem poděkovat za Vaši péči před čtyřmi lety,“ odpověděla a šla do kuchyně, která byla od obýváku oddělena jen barovým pultem.
„Není zač…taky bych ti měl poděkovat za pochování mých druhů,“ odvětil jí a nepřestával ji sledovat.
„Každý si po smrti zaslouží pohřbít…i když to není člověk,“ zdůraznila poslední větu a Enrike se usmál. „Dáte si něco k pití?“ zeptala se trochu neochotně a podívala se na něj. Po téhle otázce se mu šibalsky zajiskřilo v jeho smaragdových očích. „Na mou krev raději zapomeňte…nerada bych tu ještě zametala,“ reagovala okamžitě a podívala se k lince. „Můžu Vám nabídnout čaj, kávu, whisky…nebo červené víno,“ dodala.
Ta drzost, pomyslel si s mírným úsměvem a zdvihnul do vzduchu čtyři prsty, na znamení výběru červeného vína. Místo toho, aby se s ní vybavoval, by ji ale nejraději pozval na večeři… Jen by se úmyslně nezmínil, že by tou večeří byla ona.
„Prosím,“ položila mu sklenku s vínem na stůl. „Teď, když dovolíte, ráda bych se šla umýt,“ dodala a zamířila do koupelny.
To snad není pravda…žádná moje oběť ještě nikdy nebyla tak klidná, rozčiloval se v duchu a lehce ze sklenky upil.
„Jo, a pokud jste řediteli něco udělal, tak si mě nepřejte!“ řekla Elena rázně a zavřela za sebou dveře. Tahle poznámka ho dorazila. Ne jenom, že se ho nebojí, ale ještě ke všemu je drzá.
Tss…žába jedna! zamračil se a sledoval dveře koupelny, jako by se měly každou chvílí zase otevřít. V momentě, kdy pustila vodu, se v něm ale něco hnulo. Měl zvláštní nutkání se na ni jít podívat…dotknout se jí.
Ten samý pocit měl i v ten den, kdy jí ošetřoval rány a ležela před ním jen ve spodním prádle. Tehdy ale nebyla tak vyvinutá…a zralá.
Pár minut se ovládal, ale pak mu to přece jenom nedalo a šel za ní do koupelny. Ta tekoucí voda a představa Eleny ve sprše ho doháněla k naprostému šílenství.
Neslyšně otevřel dveře a vešel dovnitř. K jeho zklamání měla sprchový kout se speciálními kouřovými skly, skrz které neviděl ani on se svým upířím zrakem. Co ale nevěděl, bylo, že ho ona zevnitř sprcháče viděla moc dobře. (Pozn. autora – Přece si nenechá dělat oboustranná kouřová skla, že? ^^) Zrovna, když chtěl odejít, vypnula vodu a on mohl slyšet, jak z ní odkapává voda.
„Když už jste tady, mohl byste mi podat osušku?“ promluvila na něj, čímž ho víc než jen vyvedla z míry. „Ve skřínce za Vámi,“ dodala s mírným úsměvem, když viděla jeho výraz.
Ta malá…, rozčiloval se a vyndal ze skřínky jednu ze sněhově bílých osušek. Přešel ke sprchovému koutu a mezerou, kterou vytvořila Elena pootevřením posuvných dveří, jí ji podal.
„Děkuji,“ převzala si ji od něj, při čemž se jemně, ale nechtěně dotkla jeho ruky. Nevědomky tak překročila Enrikeho hranici ovladatelnosti.
Obmotala si osušku kolem těla a vyšla ze sprcháče ven. Teď má skvělou šanci, měl by ji zabít, dokončit pomstu jeho druhů, ale v tuto chvíli mu to přišlo více než nemožné. Věděl, že i ona se chce pomstít za vyvraždění své rodiny, přesto cítil, že není v nebezpečí…alespoň ne do té doby, co na sobě bude mít jen osušku.
I přesto, že byl upír, sjel ji pohledem od hlavy až k patě, stejně jako každý normální chlap.
„Mohl byste se alespoň chvíli chovat jako upír?“ řekla nevzrušeně a bez jakékoliv jiné reakce šla dál. Když ale procházela kolem něj, chytil ji za zápěstí a přitáhnul si ji k sobě. Než stačila cokoliv říct, přitisknul své rty na její a nechal je splynout v jemný polibek.
Elenu jeho chování překvapilo. Měl by ji přece zabít a místo toho ji líbá u ní v koupelně? Nechápala jeho počínání, ale nebylo jí to nepříjemné, naopak. Jeho na první pohled chladné rty byly měkké a hřejivé a jeho ruce na jejích zádech jí připomněly Sergiovo jemné doteky.
Nakonec, namísto toho, aby ho od sebe odstrčila, zavřela oči, pootevřela ústa a polibek prohloubila.
Tohle tedy nečekal. Pochopil by, kdyby ho odstrčila, dala mu facku nebo na něj v nejhorším případě zaútočila, ale taková reakce ho překvapila. Vůbec celé mu to přišlo postavené na hlavu. Byl přece upír a ona lovec upírů, dvě naprosto odlišné strany mince. I přes to ho ale přitahovala jako měsíc vodu.
Pomalu přerušil jejich nekonečný polibek, naposledy se jí podíval do očí a otevřeným oknem v koupelně vyletěl ven. Chtěl zůstat, ale ucítil na zádech až moc dobře známý propalující pohled.
Byl to pohled jednoho z členů upíří rady, jež ho už více jak čtyři roky sledoval a on mu musel předávat sebemenší informaci o Eleně. Lezlo mu to na nervy. Stačil by jeden jediný prohřešek proti pravidlům a mohl přijít o všechno, včetně svého života. Nikdy se ničeho nebál, ani neměl strach, že by mu sebrali majetek i titul a vyčlenili ho ze své společnosti. Nahlodávalo ho ale svědomí.
Vážně směšný, pomyslel si už kdysi dávno. Upír a má svědomí. No nic…tohle svědomí se týkalo toho, že kdyby neposlechl, vzali by mu právo pomstít se za své druhy a zabili by Elenu sami.
Elena stála jako opařená a neschopna jediného slova se dívala k oknu, kterým Enrike právě vyletěl ven. Na střeše protějšího domu si přitom všimla černé siluety, jež ji propalovala svýma upíříma očima.
Už je asi vážně mimo, když se dobrovolně líbá s upírem, který jí vyvraždil celý rod. Z hloubi duše děkovala tomu upírovi, jež je vyrušil, ale navenek ho vraždila pohledem. Ještě chvíli stála a dívala se mu na dálku do očí, pak se otočila na patě a šla se do pokoje obléknout.
„Co to mělo znamenat?!“ objevil se za Erikem onen upír.
„Jen klid…je to jen součást mého plánu,“ odpověděl bez jediného pohledu na něj.
Ups...
(Nyoko, 11. 7. 2008 18:39)