Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední sbohem - 6

10. 7. 2009

„Zbývají tři minuty do západu slunce.“

Městem se prohnala desítka lovců. Cílem jejich výpravy bylo najít Elenu dřív, jak zapadne slunce a zabránit tomu, aby se stala kořistí upírů.

„Aleandro…!“ Tichou ulicí se rozlehl hlas Elenina dvacetiletého bratra. Anthony ukázal před sebe. Právě zapadlo slunce a na střeše jednoho domu se objevil první upír, který si svou oběť vybral ve vteřině.

„Sakra…! Holka jedna bláznivá!“ ulevil si Aleandro. Celá výprava zamířila na vyvýšeninu.

                „Jménem našeho klanu…dnes pomstíme našeho mistra!“ Jeho výkřik byl znamením pro ostatní upíry, kteří dosud trpělivě čekali až přijde jejich čas. S nenávistí ve svých očích, lačnících po pomstě se začali k Sergiovi s Elenou nebezpečně přibližovat.

                „Jen přes mou mrtvolu…“ Aleandro na poslední chvíli vykryl jeho útok a ostatní členové výpravy se vrhli na zbytek. „…na mé sestře se nikdo mstít nebude. A už vůbec ne takovej ubožák, jako jsi ty!“ odrazil ho od sebe. „Sergio jdi!“ Po tomto rozkazu Sergio rozhodně přikývl a zapojil se do bitvy.

                „Aleandro…“ Elena se překvapením nemohla ani hnout. S hrůzou v očích sledovala dění kolem sebe, až se konečně její pohled střetl s pohledem jejího nejstaršího bratra.

                „Antonio!“

                „Jo?“

                „Vezmi Elenu zpátky, budu ti krýt záda, dokud nebudete z dosahu,“ promluvil na svého bratra a zabil toho drzého upíra, který se ještě před chvílí pokoušel udělat si z Eleny večeři.

                „Jasně!“ probodl jednoho z upírů a přiskočil k Eleně. „Tak pojď ty divoženko,“ vzal ji do náručí a zamířil s ní pryč z centra dění. Aleandro jim probíjel cestu až do té doby, dokud nebyli mimo nebezpečí a pak se opět plně zapojil do boje.

                Zhruba v polovině cesty se Elena probrala z šoku a podívala se do tváře svého třiadvacetiletého bratra. „Antonio, kam mě to neseš?“

                „Do bezpečí,“ odpověděl a nepolevoval ve svém tempu.

                „To ne! Antonio pusť mě…pusť mě, musím jim pomoct!“ začala se mu vzpírat.

                „Zbláznila ses? Chceš se nechat zabít?!“ zvýšil na ni hlas.

                „Když to bude nutné! Musím jim pomoct, je to moje vina, že musí bojovat!“ nenechala se odbýt.

                „Nezajímá mě čí je to vina, tebe nebezpečí vystavovat nebudu…“ odporoval. „…bez diskuze!“ dodal, když viděl, že chce něco namítnout. Na to Elena poraženě sklopila zrak a sledovala přibližující se sídlo.

                „Eleno…!“ Naproti jim přiběhla Nicole, která do té doby strachy přecházela sem tam a netrpělivě sledovala oblohu a brány sídla. „Nestalo se jí nic?“ vděčně se podívala na Antonia. Ten s úsměvem zakroutil hlavou.

                „Naštěstí nic…je jen trošku v šoku a má poraněná chodidla, ale to se není čemu divit, když venku trajdala bosa, viď,“ podíval se na ni vyčítavě, ale ne přísně. Nedokázal se na ni dlouho zlobit. Přeci jen to byla a vždycky bude jeho malá sestřička.

                „Nic mi není…omlouvám se, že jsem vás vyděsila. Bylo to ode mě hloupé,“ provinile sklopila zrak.

                „To je v pořádku zlatíčko. Hlavně, že se ti nic nestalo,“ pohladila ji po hlavě a konejšivě se na ni usmála.

                „Řekl bych, že otec tolik pochopení mít nebude,“ ozval se právě příchozí Aleandro a Elena se smutně zadívala do země. Mistr a ostatní lovci se na ni jen chápavě podívali a zanechali ji na zahradě jen s Nicole, Sergiem a jejími třemi bratry.

                „Pojďme raději dovnitř, ať ti mohu ošetřit chodidla,“ promluvila po chvilce trapného ticha Nicole a otočila se k odchodu.

                „Neboj, otec to jistě pochopí.“ Anthony jí pozvednul hlavu. „Hm?“ mrknul na ni a usmál se. Jediný Aleandro se tvářil nepřístupně a odcházel bez jediného slova, což Elenu nepřekvapilo, ale mrzelo ji to víc, než cokoli jiného.

   Proč jsi tak chladný Aleandro? pomyslela si a opět smutně sklopila zrak. Kdyby ji Antonio nedržel, utekla by a bylo by jí jedno kam.

   „Nic si z toho nedělej, on je takový pořád,“ snažil se jí Antonio povzbudit a přidal se k ostatním.

   „Hm,“ odpověděla. V hloubi své mysli ale bratrova slova zpochybňovala. To není pravda. Nikdy se tak nechoval. Takhle chladný nikdy nebyl…co je to s tebou bráško? podívala se na něj. Jeho dlouhé plavé vlasy čechral večerní větřík a bojový oblek zvýrazňoval jeho svalnatou postavu.

   Proč zrovna Sergio…proč jí museli vybrat zrovna jeho? Eleno, já už tě nevidím jako moji malou sestřičku…pro mě jsi žena, kterou miluji, pomyslel si Aleandro a bez jediné změny výrazu pokračoval v cestě.

   Antonio odnesl Elenu do pokoje, popřál jí dobrou noc a šel si s Anthonym lehnout.

   „Tak a je to…za pár hodin nebude po nějakém zranění ani památky,“ usmála se Nicole, když Eleně ošetřila chodidla. „Dobrou noc, zlatíčko,“ políbila ji do vlasů a odešla.

   „Dobrou noc,“ odvětila jí. Aleandro se také déle nezdržoval a odešel hned za Nicole. „Dobrou noc, bráško,“ zavolala za ním než zmizel ve dveřích. Právě to jediné poslední slovo ho donutilo se zastavit.

   „Dobrou,“ odpověděl stroze a zavřel za sebou. Bráško, bráško…pořád jenom bráško. Proč mě nemůže vidět jako normálního muže?! vzteky sepjal ruce v pěsti tak silně, až mu zbělely klouby a praštil do protější stěny.

   „Asi bych už taky měl jít…měla by sis odpočinout,“ prořízl náhlé ticho Sergio. Sedl si na kraj postele a políbil Elenu na čelo. „Mrzí mě, že budeš mít problémy kvůli mé zbabělosti.“

   „To neříkej…“ posadila se, položila mu ruku na tvář a zadívala se mu do očí. „…láska není hřích. A dokud tohle Nejvyšší a hlavě můj otec nepochopí, pak to co se stalo není chyba ani jednoho z nás…rozumíš?!“ věnovala mu naléhavý pohled. Sergio poněkud neochotně přikývl, načež ho Elena objala. „Už nikdy nechci z tvé strany slyšet výčitky. Nikdy!“ zdůraznila poslední slovo na důkaz toho, že to myslí vážně.

   Sergio jí objetí opětoval. „Už nikdy…si tě nenechám proklouznout mezi prsty, Eleno…“ odtáhnul se od ní a zadíval se jí do jejích žlutohnědých očí. „…miluji tě.“

   „Já tebe,“ odvětila. V příštích pár vteřinách splynuly jejich rty v něžný polibek a znamení faluny jim začalo zářit mnohem jasněji.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Určitě brzo :-)

(Nyoko, 20. 8. 2009 13:40)

Jsem moc ráda, že se líbí :o) pokusim se pokráčko přidat co nejdřív ;o)

to by mě taky zajímalo ^^

(Luna, 19. 8. 2009 19:58)

Co já vím, tak Nyoko by měla už mít pokračování v počítači...pokusím se jí dokopat k tomu, aby ho sem dala ;o) =o)

Kdy bude další díl?

(TeRUskA >> lowe-terri.blog.cz, 18. 8. 2009 16:50)

Ahoj, ráda bych se zeptala, kdy bude další díl? Tahle povídka se mi moc líbí, očekávám pokračování.. xD né, chápu to.. pokračování k mím povídkám taky nepřidávám obden.. xD

www.thanduspet.blog.cz

(Hermelínka, 8. 8. 2009 13:36)

Jo no představ si, že sem ho už měla, ale pak mi to celý spadlo a uložilo se to jen do půlky. Mě to tak naštvalo, že sem se na to zase vybodla. :-D ale dik za připomenutí, dneska to dopíšu :-)

^^;

(Nyoko, 4. 8. 2009 18:46)

Jeanne mezi živými... :o) děkuju za koment :o* alespoň něco mě dneska potěšilo ;o)

po dlouhé době..:)

(Jeanne, 4. 8. 2009 10:52)

johohooo :) jak jsme tohle mohla propásnout? O_O :D šikovná Nyoko :D
opravdu pěkné :)

Nemáš zač :o)

(Nyoko, 21. 7. 2009 22:02)

Ahojky, vůbec nemáš za co a určitě se k tobě zase podívám ;o)

Dík za koment

(Neko Kyomi-to (Maboroshi), 21. 7. 2009 20:30)

Ahoj Nyoko,
moc díky za komentář.
Jsem rára že se ti můj příběh/povídka
líbyl/a.
Doufám že mou stránku ještě někdy navštívíš!
Neko Kyomi-to