Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slohovka na téma... - 1

26. 3. 2010

                „Aiko! Jak je možný, že není utřený prach na lednici?!“

                Aiko se zachvěla oční víčka a zpod dlouhých černých řas se na nespravedlivý svět podívaly velké unavené smaragdově zelené oči. Po dlouhém a úmorném uklízení velké rodinné haciendy se na posteli „rozplácla“ jak široká, tak dlouhá a na okamžik usnula spravedlivým spánkem. Jenže ten jí bohužel nebyl přán a z prvního patra se ozval nepříjemný hlas její matky, která vždy udělala vše proto, aby v domě našla sebemenší chybičku, jen aby ji mohla pokárat. Oproti tomu její starší sestru Rubi, která jak byl rok dlouhý, nesáhla na pořádnou práci, neustále chválila a dávala jí ji za vzor, jako dokonalou dceru. Povzdechla si a pomalu se na posteli posadila. Chtěla si vychutnat ještě chvilku klidu, ale bohužel…

                „Aiko!“ vřeštění matky ji probralo z euforie a přikrčila se, jako by snad stála přímo před ní a ne o patro níž. Znovu si povzdechla.

                „Už jdu!“ opětovala jí „příjemným“ hlasem a vydala se do kuchyně v prvním patře. Zavřela za sebou dveře do pokoje a cestou okolo Rubiina pokoje jí zrak padnul na sestru rozvalenou na posteli s notebookem v klíně.

                „Nepovídej, fakt? Tak to je super!“ smála se tak nahlas, že by vzbudila i mrtvého. Zjevně se bavila s jednou ze svých „takzvaných“ kamarádek a naprosto nevhodně se u toho šklebila.

                „Asi zase narazily na nějaký výprodej,“ pomyslela si. Nesouhlasně zakroutila hlavou a sešla dolů po schodech. Vzápětí se po nich málem skutálela dolů, jak se lekla a zalehly jí uši.

                „AIKOO!“

                „Vždyť už jsem tady! Nemusí celé Beverly hills vědět, jak se jmenuju!“ řekla ukřivděně a unaveně zároveň.

                „Nebuď drzá, mladá dámo! A ten tón si vyprošuji! Jak to, že jsi neutřela prach na lednici?!“ rozkřičela se na ni a pohledem jí doslova provrtávala díru do hlavy.

                „Uklidila jsem celý dům, posekala trávu na zahradě, vyprala prádlo, nakoupila jsem a uvařila jsem pro vás tři večeři, Rubi by se taky nic nestalo, kdyby to udělala ona,“ řekla na svou obhajobu.

                „Co si to dovoluješ, slečinko?! Nevíš, jak je Rubi po celém dni ve škole unavená?! Musí dostatečně odpočívat, aby se jí nedělaly vrásky a…,“ po třetí větě už matku přestala vnímat, prohrábla si své dlouhé kaštanově hnědé vlasy, přešla ke kuchyňské lince a ze spodní skříňky vyndala čisticí prostředek s hadříkem. Než aby musela nadále poslouchat matčino vysvětlování, jak Rubi škodí jakýkoli pohyb, že by si mohla zlomit nehet nebo nedej bože spadnout ze židle, radši šla a prach na lednici utřela i přes to, že ho utírala už včera a byla si jistá, že by to další tři dny klidně mohlo vydržet.

     Chtěla ještě něco říct, ale ve chvíli, kdy se otočila na matku, objevil se v kuchyňských dveřích otec a všechny argumenty jí uvízly v krku. Věděla moc dobře, že kdyby se snažila něco namítat před otcem, zcela jistě by z toho nevyvázla ve zdraví. Měl velice výbušnou povahu a kromě matky a Rubi se ke všem ostatním žijícím bytostem choval jako k něčemu podřadnému. A nevynechal z toho ani Aiko. Každý den jí oba rodiče znepříjemňovali, co nejvíce mohli a dělali vše pro to, aby neměla pět minut klidu. Dávali jí totiž za vinu, že se jejich milovaná dceruška nedostala na prestižní soukromou školu ani přes to, kolik byli za její studium ochotni škole zaplatit. Vůbec si nedokázali připustit, že to bylo prostě tím, že nebyla inteligentní a nedostala se přes přijímací testy. Na rozdíl od toho Aiko chodila na svoji vysněnou uměleckou školu a byla jedním z nejlepších studentů.

                „Ahoj, tati,“ pozdravila ho, aniž by snad čekala odpověď a zamířila zpátky do svého pokoje.

                „Ahoj, drahoušku. Jak ses celý den měla? Víš, že jsi mi moc chyběla?“ usmál se na svoji ženu a vtisknul jí letmý polibek na rty.

                „Tys mi taky chyběl, cukroušku,“ Aiko protočila oči v sloup. Než stačila položit nohu na první schod, zastavil ji otcův hlas.

                „Kampak, mladá dámo?! Nikam se nehrň, uděláš večeři.“

                „Už je hotová,“ řekla jako už stokrát předtím.

                „A kdo myslíš, že ji naservíruje na stůl? My snad?!“ vypískla rozhořčeně matka, jako by si snad Aiko dovolila říct něco nepatřičného.

                „Však oni by vám ruce neupadly,“ pomyslela si a zakroutila hlavou. „Hned to bude,“ opět se nuceně vrátila do kuchyně a jala se přípravy večeře pro její „milovanou“ rodinku.

                „No pro to,“ neodpustil si otec jízlivou poznámku a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. Aiko se pod jeho pohledem oklepala. Byl jí odporný. Už dávno si všimla, jak se na ni dívá. Ne jako na svou mladší dceru, ale jako na svou osobní služku a… svou kořist? Nebyla si jistá, ale pokaždé, když se na ni takto podíval, měla pocit zvířete lapeného v pasti. O pár chvil později v kuchyni osaměla.

 

 

                „Večeře!“ zavolala z jídelny do útrob velkého domu. Počkala, než se všichni sejdou u stolu a až jako poslední se posadila. „Dobrou chuť,“ popřála jim jako vždy zbytečně, ovšem s dobrým pocitem, že je líp vychovaná než oni tři dohromady.

                „To neuhodneš, mami, co Katharine dneska objevila.“ Vypískla najednou Rubi a nedočkavostí se jen třásla.

                „Nového kluka?“

                „Ne, něco lepšího,“ smála se dál. „Novou kabelku od Armaniho. Je naprosto úžasná a přesně v barvě, kterou potřebuju,“ rozplývala se nad tou skutečností.

                „Opravdu? No to je bezvadný! Konečně budeš moci nosit ty nové boty od Guchiho, hned zítra si ji musíš jít koupit!“ rozplývala se nad Rubiinou dobrou zprávou. „No není to úžasné, Antone?“ věnovala mu významný pohled.

                „Lepší zprávu jsem za dnešní den nevyslechnul,“ potvrdil jim s úsměvem na rtech a na důkaz svých slov přikývnul.

                „Na rozdíl od Aiko budeš naši rodinu reprezentovat, zlatíčko. Jsme na tebe s tatínkem hrdí. Máš skvělý vkus a cit pro módu. To Aiko chodí jako kdejaký podřadný póvl,“ ohrnula nad svou mladší dcerou nos, jako by byla něco méněcenného. Všichni tři se nad matčiným výrokem zasmáli. Aiko dělala, jako by se jí jejich rozhovor ani v nejmenším netýkal a vidličkou se zamyšleně dloubala v jídle.

                „A jak se má Frederico?“ zeptal se Anton. „Už jsem ho dlouho neviděl. Mám toho kluka rád jako vlastního,“ podotknul. Aiko v ten moment zpozorněla.

                „Alespoň někoho,“ proběhlo jí hlavou.

                „Ve srovnání s tím Aičiným chudáčkem Thomasem, tím póvlem, který se snad nikdy nepustí matčiny sukně, je Frederico pra…,“ ani nestačil svou větu doříct, když na mramorové podlaze zaskřípěla židle. Aiko se prudce postavila a pěstmi praštila do stolu.

                „Tak dost!“ zakřičela „Mě si urážej, jak chceš, ale o Thomasovi se takhle bavit nebudeš! Nic o něm nevíš a nesaháš mu ani po kotníky natož, abys mohl jeho jméno brát do pusy!“ neudržela své rozhořčení na uzdě. Rudá vzteky na něj upírala nenávistivý pohled. V zápětí si však uvědomila, jakou udělala chybu, když se nedokázala ovládnout. Svého rozhodnutí však ani v nejmenším nelitovala. Jídelnou se rozlehl zvuk židle spadlé na mramorovou podlahu poté, co Anton rozčileně vstal a přiskočil k Aiko.

                „Co si to dovoluješ, ty spratku?! Takhle s námi mluvit nebudeš, laskavě si uvědom, s kým mluvíš!“ Aiko o krok ucouvla před návalem vzteku, který z jejího otce čišel. „Ty můžeš být ráda, že nás máš, ty nevděčnice! Co bys bez nás byla, hm?! Prach sprostá nula!“ rozpřáhnul se a vzápětí Aiko uhodil do obličeje. Rubi vykřikla zděšením. Tak rozčileného otce neznala. Aiko pod silou nárazu a z překvapení scvakla zuby a chytla se za zasažené místo. Do očí se jí automaticky vedraly slzy, které se jí skutálely po tvářích a o zem se roztříštily na stovky dalších drobnějších kapiček. Upřela na otce šokovaný pohled a bez přemýšlení se rozeběhla pryč z místnosti a po schodech nahoru do svého pokoje. „Vrať se! Ještě jsem s tebou neskončil!“ křičel za ní. Aniž se stačily Rubi s matkou vzpamatovat z náhlého sledu událostí, vyběhnul Anton po schodech nahoru za Aiko.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

xoD

(Nyoko, 29. 3. 2010 23:43)

Dík za koment, Jeanne :o) já bych si přímo hodila mašličku, nohy na ramenou by byly málo ^^ v pátek sem hodim pokráčko ;o) už to mám skoro doupravený :o)

Chudák holka...

(Jeanne, 28. 3. 2010 21:35)

Hm, super rodiče, no :D Ale povídka pěkná :) Jsem ráda, že u nás doma to tak ani zdaleka není, to bych asi jinak musela vzít nohy na ramena :D

souhlas :o)

(Nyoko, 28. 3. 2010 14:36)

děkuju za koment, jsem ráda, že se líbí :o) tohle je jen první část, druhou sem ještě hodím, dělám v ní pár úprav ;o) máš pravdu, je to to samý. U nás je to takhle: Laskavě si uvědom, s kým mluvíš! ^^ tak trošku jsem se nechala inspirovat naší rodinkou ^^ ale příběh je vymyšlený :o)

x-)

(Qiny, 27. 3. 2010 18:27)

Páni! To se mi moc líbíí.. :-) Já si to přečtu ještě jednou ju? :-D Jinak, chudák holka.. je sice pravda, že mě doma nebijí, ale vypadá to podobně: Uvědom si, s kým mluvíš! - lépe: Uvědomuješ si, s kým mluvíš? :-D