Slohovka na téma... - 2
„Slyšíš mě! Řekl jsem, vrať se!“ rozrazil dveře, které mu Aiko zabouchla těsně před nosem, ale už je bohužel nestihla zamknout. Pod náporem jeho síly Aiko „odletěla“ o metr dál.
„Ne!“ vykřikla hystericky. Anton vzteky zabouchnul pokojové dveře a vrhnul se k vyděšené Aiko. Ta v sebeobraně stačila zdvihnout ruce, aby si jimi uchránila obličej před další bolestivou ranou, ale i přesto to nebylo o nic lepší. Otcova surová rána ji odhodila na zem a praštila se do hlavy. Rychle se pokusila vstát a utéct z dosahu Antonova hněvu.
„Ty nevděčnej spratku! Budeš litovat, že sis dovolila otevřít pusu!“ znovu ji uhodil do obličeje. Ihned jí natekla ústa, když si po nárazu prokousla ret a začala jí z čerstvé rány téct teplá krev.
„Ne! Přestaň!“ snažila se odporovat a až hystericky se dožadovala, aby přestal. Pevně ji uchopil za předloktí a nevnímaje okolí ji znovu uhodil, čímž ji umlčel. Aiko se spustila krev z nosu. Ruku, kterou jí otec svíral, už téměř necítila, jak ji měla odkrvenou a vnímala ostrou bolest, která zaplavovala celé její tělo po každé další ráně, jež jí otec uštědřil. Nakonec skončila schoulená v klubíčku u topení v rohu místnosti a přes slzy a oteklou tvář téměř nic neviděla. Vnímala však otce, který stále ještě stál nad ní a zhluboka oddechoval. Nakonec nastalo ticho a Aiko v očekávání další rány křečovitě zavřela oči. Nic se však nedělo. Pomalinku je tedy opět otevřela. Polekaně sebou škubla, když zjistila, že si její otec přikleknul k ní a upřeně ji sledoval. Okamžitě se chtěla odtáhnout pryč, ale pevně ji chytil za bradu a silou ji donutil dívat se mu do obličeje.
„Nikam mi neutečeš, ty ještěrko!“ zasyčel nebezpečně blízko jejího obličeje. Po tvářích jí pořád ještě stékaly slzy smíchané se zaschlou krví. „Jsi moje, rozumíš?! Moje a nikoho jiného!“ pokračoval. V očích měl šílený výraz a násilně ji políbil na rozpraskané a napuchlé rty. V Aiko by se v tu chvíli krve nedořezal. Dohromady se v ní smísil všechen odpor, který k němu cítila a všechna síla, která v ní ještě zbyla a vyškubla se mu z jeho sevření.
„Ne!“ plakala a než stačil zareagovat, utekla z pokoje pryč. Ze všech svých sil se snažila neupadnout, nevěděla, jestli za ní poběží. Nechtěla se s ním už v životě potkat, natož ho znát. Utekla pryč z domu a práskla za sebou dveřmi.
Běžela až k domu svého přítele Thomase. Z posledních sil zvedla ruku ke zvonku a zazvonila. Po pár minutách, které se jí zdály být hodinami, zevnitř domu uslyšela kroky. Vzápětí se dveře otevřely a ona unaveně spadla do náruče šokovaného Thomase.
„Aiko! Aiko, co se stalo?!“ vykřikl zděšeně. Aiko ho však nevnímala. Své poslední síly vyčerpala a upadla do bezstarostného spánku. „Aiko… sakra, prober se! Tohle mi nedělej…,“ odhrnul jí vlasy z obličeje. Upíral na ni vyděšený pohled a zoufale se ji snažil donutit otevřít oči.
„Thomasi, kdo to byl?“ zeptala se jeho matka. V šoku zůstala stát jako solný sloup.
„Mami, zavolej Bernardovi, rychle!“ vzpamatoval se z původního šoku. Vzal Aiko do náruče a zamířil s ní do svého pokoje.
„Jasně!“ Alice přiskočila k mobilu a vytočila číslo svého staršího syna.
„Aiko, miláčku…,“ položil ji do postele a snažil se ji probudit. „No tak, komunikuj se mnou,“ položil jí ruku na čelo. „Vždyť celá hoří,“ proběhlo mu hlavou. V tom vešla do pokoje jeho matka. „Tak co Bernard? Přijede? Za jak dlouho?“ vychrlil na ni jednu otázku za druhou.
„Prosím tě, Thomasi, uklidni se!“ řekla rázně a položila mu ruku na rameno. „Zhluboka se nadechni, Bernard přijede do patnácti minut, už je na cestě,“ dodala konejšivým hlasem a podívala se na Aiko. „Zajímalo by mě, kdo ji takhle zřídil, chudinku…,“ zamyslela se. „Thomasi, přines mi lékárničku, teplou vodu a nějaké ručníky.“
„Už běžím.“ Thomas pohotově přikývnul a zmizel z pokoje jako namydlený blesk. Alice mezitím vytáhla z psacího stolu foťák a zuboženou Aiko vyfotila. Pro případ, že by se ten grázl našel a pro jeho usvědčení byly potřeba důkazy. Thomas byl do pěti minut se vším zpátky a pomohl matce ošetřit Aičino pošramocené tělo. Poté šli dolů, otevřít Bernardovi. Z toho, co slyšel v telefonu od matky, byl zmatený a v očích měl starostlivý výraz. V levé ruce nesl svoji lékařskou brašnu a pospíchal, co mu nohy stačily. „Je nahoře, v mém pokoji,“ informoval ho Thomas hned ve dveřích, ani se nezdržoval s pozdravem. Bernard přikývnul a vyběhl nahoru. Z jeho pohledu Thomas s Alicí pochopili, že mají počkat dole, tak šli sobě i Bernardovi udělat silné kafe. Budou ho zcela jistě potřebovat…
Zhruba po půl hodině přišel Bernard do obýváku.
„Tak co?“ zareagovala jako první Alice. Thomas prudce vstal z křesla a upřel na bratra pohled plný očekávání.
„Bude v pořádku, ale nějakou dobu si pospí. Je pořádně zřízená, ale na otřes mozku to naštěstí nevypadá. Zornice jí reagují normálně a tep má taky v normě. Píchnul jsem jí léky na sražení teploty a do ruky jí zavedl kapačku s umělou výživou. Bude spát dva dny… minimálně,“ přiblížil jim Aičin zdravotní stav a posadil se na pohovku. Promnul si oči a zahleděl se z okna. „Podle podlitiny, kterou má pod žebry, do ní zcela jistě musel ten grázl minimálně jednou kopnout.“
„Jestli se mi ten parchant dostane pod ruku, tak ho zabiju!“ rozčílil se Thomas a posadil se zpět do křesla. „Díky, brácha. Máš to u mě, nevím, co bych bez tebe dělal.“
„To je dobrý,“ usmál se a položil mu ruku na rameno. „Pro rodinu bych udělal první poslední… a Aiko je jako člen rodiny.“ Druhý den ráno u nich zazvonil zvonek. Za dveřmi stála Rubi a na první pohled bylo zřejmé, že celou noc nespala. Když zjistila, jak je na tom Aiko, téměř se zhroutila a všechno, co se předchozí noci odehrálo, vyzradila Thomasovi. Chvilku mu pak trvalo přesvědčit ji, aby všechno to, co pověděla jemu, řekla také na policii, ale nakonec souhlasila a společně s ním to šla ohlásit.
Aiko se probudila po dvou dnech u Thomase doma a ještě ten týden sepsala autobiografickou knihu ve formě deníku. Obsáhla v ní celý svůj život, od doby, kdy se změnil v otrokářství až do dne, který se pro ni stal peklem. Své dílo pak poslala do nakladatelství, které její životní příběh natolik zaujal, že ji bez sebemenších změn vydali přesně tak, jak ji Aiko sepsala. Zhruba po měsíci se Aiko rozhodla naposledy ve svém životě zajít na místo z knihy. Do svého rodného domu. Thomas jí dělal doprovod a pomohl jí s balením. Ze setkání s otcem nemusela mít strach, protože trávil svůj „volný“ čas v psychiatrické léčebně. Bohužel ho totiž za poslední měsíc zprostili viny z ublížení na zdraví a prohlásili ho za duševně chorého. Také proto se při odchodu z domu setkala ve dveřích jen se svou sestrou, která na ni upírala smutný pohled.
„Je mi to líto, Aiko,“ řekla upřímně. Aiko se smutně usmála.
„Už na to zapomeň. Je to minulost a já se jí nehodlám zabývat,“ přistoupila k ní a objala ji. „Alespoň vím, jak se nikdy nebudu chovat ke svým dětem,“ zašeptala smutně. Poté se od ní odtáhla a podívala se na knihu ve svých rukách. „Ne nadarmo Winston Churchill řekl, že to mladá žena v životě daleko nedotáhne, pokud nedostala pár pořádných do nosu,“ vzhlédla. „A u mě to platí dvojnásob,“ povzdechla si, vtiskla Rubi knihu do rukou a naposledy za sebou zavřela ony dřevěné dveře domu, který jí dříve byl domovem. Ať byl, jaký byl.
Komentáře
Přehled komentářů
jak je to s Kouzlem vám můžu říct velice přesně...nijak XoD vázne to na bodu mrazu a mě neskutečně se... ehm štve, že na to absolutně nemam čas...pokud to tak půjde dál, tak sem další díl přibude až tak na konci května, kdy už budem mít po matuře a až dopíšu pokračování ^^ tímto se omlouvám všem, kteří to čtou a na to pokráčko čekají...gomene ^^
Panství...? ^^
(Nyoko, 6. 4. 2010 16:27)Hehe... tak to nevim, holka xD teď na to nemám čas... xD zrovna dneska jsme psaly písemnou maturu, takže mám úplně zavařený mozkový závity ;o) ale pokusim se to co jsem napsala ve škole, z paměti napsat večer do compu ;o) tak snad sem dám zase něco na čtení... s panstvím se musim hejbnout kousek dál, abych to sem mohla hodit, ale něco už mám ^^ :o)
@Nyoko
(Anita, 5. 4. 2010 19:26)Jj, já vím, že s tím chodit za Lunou, ale přišlo mi nejlepší šoupnout to k poslednímu publikovanému článku...A když už jsme u toho - Co panství Gibberthon hall? :-P *ano, ano...bude otravovat, dokud to sem nepřidáte xD*
:o)
(Nyoko, 4. 4. 2010 19:49)Souhlasím s tebou :o) P.S: Na kouzlo se musíš zeptat Luny ;o) já sama nevim, jak je s tím daleko a to s ní bydlím ^^ :o)
zajímavé
(Anita, 4. 4. 2010 13:49)Kéž by každý případ domácího násilí mohl skončit takhle...
...
(Luna , 6. 4. 2010 20:33)