Taková normální holka - 1
Čekal před operačním sálem a v náručí držel malý uzlíček nervů. Byla to jeho dcera, kterou mu před třemi dny porodila jeho žena, jež právě na sále bojovala o život. Z neznámých důvodů se její zdravotní stav tři dny po porodu rapidně zhoršil. Neobvykle mladý, sedmadvacetiletý, armádní generál teď netrpělivě čekal na výsledky operace. Jediné, co ho v tu chvíli uklidňovalo, byla malá Alex, jež mu spokojeně spinkala v náručí. Ona mu dávala sílu doufat, že Sára přežije a budou společně šťastně žít.
Po necelé půl hodině však začala malá Alex z ničeho nic plakat. Snad jako by tušila, že její matka, i přes veškeré snahy doktorů, právě zemřela.
Ani jednomu z doktorů se nechtělo jít za ním a oznámit mu tu strašnou skutečnost, ale někdo to přece jenom udělat musel. Nakonec se nejmladší doktor, asi tak v Peterově věku, odhodlal a i když nerad, šel za ním se špatnou zprávou. Jakmile otevřel dveře a uviděl sedmadvacetiletého muže v uniformě, jak se snaží utěšit tří denní Alex, skoro se až rozbrečel.
„Pan Peter Moon?“ oslovil ho váhavě.
„Ano, to jsem já,“ podíval se na něj, ale jakmile uviděl výraz v jeho obličeji, všechny naděje ho opustily.
„Je mi líto…vaše žena, i přes veškeré naše snahy právě zemřela,“ řekl smutně a sklopil zrak. Nedokázal se mu podívat do očí.
Peterovi se v tu chvíli zhroutil celý svět. Kdyby nedržel Alex, sesypal by se na zem jako domeček z karet. Jediná osoba, kterou kdy miloval, byla mrtvá.
„To přece…to nemůže být…to přece nemůže být pravda,“ hleděl před sebe s prázdným výrazem v očích. Obraz jeho milované Sáry se rozplýval v dáli, až nakonec zmizel úplně. „Sáro…“ vydechl a po tvářích mu začaly stékat slzy, které se pomalu měnily ve dva nevysychající vodopády.
Malou Alex si potom musely převzít sestry, jelikož stejně jako Peter nepřestávala plakat a navíc měla hlad. Od tohoto okamžiku měli všichni doktoři a sestry na srdci jedinou otázku. Nechá si armádní generál Peter Moon svou dceru, nebo ji dá k adopci?
Peter ale za žádnou cenu nepochyboval. Nikomu by svoji Alex nedal. Ona byla to jediné, co mu po Sáře zbylo, ona byla ten jediný človíček, který ho držel při životě. Kdyby ji neměl, nejspíš by šel dobrovolně za Sárou. V žádném případě by se jí nevzdal.
Po pohřbu Sáry, na který přišla celá rodina a pár lidí z armády, i přes domluvy svých přátel, odstoupil z funkce armádního generála a začal podnikat, aby se o svou dceru mohl jak se patří postarat.
O 16 let později
Z Alex vyrostla mladá, krásná, inteligentní dívka, která díky své vysoké inteligenci (jež zdědila po otci) začala chodit do školy ve čtyřech letech a nyní v šestnácti má týden před maturitou na střední soukromé podnikatelské škole.
Od smrti Sáry se o ni Peter staral jak o oko v hlavě, učil ji všemu, co uměl, platil jí kurzy bojových umění, ve kterých více než vynikala a trávil s ní všechen svůj volný čas. Od první třídy na ZŠ, až po čtvrtý ročník na SŠ měla vždy průměr jedna celá a plynule mluvila šesti světovými jazyky: německy, francouzsky, španělsky, italsky, rusky a japonsky, plus svou rodnou angličtinou.
Své krásné, husté, světlé vlasy dlouhé po zadek nosila svázané do drdolu. Jemné rysy obličeje zdobily plné rty a smaragdově zelené oči. Její sportovní postavu doplňoval značně vyvinutý hrudník a díky pravidelnému cvičení s tátou jí nechyběla ani výborná fyzička…….
Lex vstala jako každé ráno v 5 hodin, hodila na sebe sportovní oblečení a neslyšně šla do kuchyně připravit snídani. Když byla hotová, dala si do uší sluchátka od své nejlepší kamarádky Mp3 a vyrazila na svůj každodenní běh kolem Beverly Hills. Cestou zpátky se stavila v pekárně pro čerstvé pečivo a běžela domu, kde ho položila na jídelní stůl. Na zahradě pak pokračovala v ranním tréninku.
Udělala 100 kliků, 30x se přitáhla na každé ruce, pak si dala 150 dřepů, 100 sedů-lehů a proběhla si opičí dráhu, kterou jí Peter nechal postavit. Všechno si zapsala do bloku, ve kterém měla s tátou připravený speciální tréninkový plán. Teprve potom se šla osprchovat a převléknout.
„Dobré ráno, Lex.“
„Ahoj tati,“ opětovala pozdrav svému otci, který právě sešel dolu na snídani a políbila ho na tvář.
„Zase sis oblékla kanady s maskáčema…" povzdechl si. „...jak ses vyspala?" usmál se na ni a oba se posadili ke stolu.
„Skvěle. A ty?“ vrátila mu úsměv a nalila mu kávu.
„Přímo fantasticky, ale nechala jsi mě klidně spát, když jsme spolu měli cvičit,“ odpověděl a věnoval jí vyčítavý pohled.
„To bylo schválně…máš poslední dobou moc práce, chtěla jsem, aby sis odpočinul,“ řekla na svou obhajobu a položila před něj blok se zápisy z „rozcvičky.“
„Ty se ale taky nesmíš přemáhat…chodíš do školy a za týden děláš maturitu. Vždycky si všechny cviky dvojnásobně navyšuješ!“ pokáral ji starostlivě, když si prohlídnul její záznamy.
„Jen klid tati, já to zvládnu…jsem přeci tvoje dcera,“ usmála se.
„Ano, to máš pravdu,“ začal se smát.
Po snídani Lex všechno zase sklidila, vzala si tašku, rozloučila se s Peterem a jela do školy. Samozřejmě s Mp3 v uších. Jako vždy seděla úplně vzadu, nohy měla hozené přes roh lavice, poslouchala Mp3 a zapisovala si každé profesorovo slovo. Díky spolehlivému odezírání ze rtů, což ji naučil Peter, ho nemusela vůbec poslouchat. Navíc do konce hodiny vždy uměla nazpaměť celou látku, takže se pak doma nemusela učit.
Při poslední hodině Mp3 vypnula a normálně třídního poslouchala.
„Doufám, že každý z Vás ví, jak se má k maturitě obléknout…to platí hlavně pro Vás, slečno Moonová,“ řekl s podstatným důrazem na poslední větu a podíval se na ni. Lex se bez zájmu dívala z okna. Neměla ho ráda…opravdu ho neměla ráda.
„Kvůli nějakému papíru si nevezmu boty na podpatku a nedám si mašli do vlasů,“ odpověděla nezúčastněně. Celou třídou se ozval pobavený smích.
„Když nesouhlasíte Vy, doufám, že mi pomůže alespoň Váš otec.“
„Doufám, že ne!“ procedila mezi zuby, ale dala si záležet, aby to slyšel.
Musel ale uznat, že mu to bude chybět…ona mu bude chybět. Bylo jí teprve šestnáct, ale svým chováním, vzhledem i svou inteligencí připomínala dospělou devatenáctiletou dívku. On sám, coby dvaačtyřicetiletý profesor měl kolikrát co dělat, aby po ní nevyjel, jak ho přitahovala. Jen si povzdechnul a odvedl řeč jinam.
„Ahoj Lex.“ Pozdravil ji táta přímo mezi dveřmi.
„Ahoj tati…dneska jsi doma nějak brzo. Stalo se něco?“ zeptala se a podívala se na něj.
„Po pravdě…volal mi tvůj učitel. Prý ses s ním zase hádala.“
„Neříkala bych tomu hádka. Jen ostrá výměna názorů,“ šla do kuchyně. „Dáš si něco k obědu?“ zavolala na něj od linky a otočila se ke dveřím, ve kterých stál.
„Už jsem jedl děkuju….můžeš se na chvilku posadit prosím?“ sednul si ke stolu.
„Jasně,“ přitakala a posadila se naproti němu. „Jen mi neříkej, že s třídním držíš basu,“ podívala se mu do očí.
„I tak se to dá říct.“
„Tati!“ hodila po něm vyčítavý pohled.
„Lex, já neříkám, že se máš navlíknout do růžových šatiček a dát si mašli do vlasů, ale v tomhle k matuře nemůžeš…až se najíš, pojedeme do města koupit nějaké věci.“
„Jako by nebylo jedno, co mám na sobě…důležitější je snad to, co mám v hlavě,“ vstala od stolu a zamířila na chodbu.
„Lex co oběd?“ šel za ní.
„Přešla mě chuť…jedem,“ odpověděla otráveně a v duchu proklínala den, kdy poznala třídního. Peter si jen povzdechl, vzal klíče a společně šli k autu.
Komentáře
Přehled komentářů
Já jí mám jenom rozepsanou, to je fakt, ale do compu jsem zatim hodila jenom tenhle kousek, páč na to nemám čas....a tak trošku jsem se sekla u jedný scény, kterou musim doladit, abych sem mohla dát pokračování... ^^ ale budu se snažit ;o) a děkuju za koment.. :o)
That´s not true... ^^
(Nyoko, 30. 9. 2008 10:46)
Žádnou super ženu Lun-chan, ale úplně "obyčejnou" středoškolačku, která šla do školy ve 4 letech, má nadprůměrný IQ (díky čemu o ní, respektive o její mozek, bude náramnej zájem)ale nebudu předbíhat ději ^^ je krásná a vyniká v bojových uměních (což bych chtěla taky, ale než získám I.Dan, tak uběhne asi víc jak pár let xD) No prostě taková "normální" holka... ^^ :o)
....=oD
(Luna, 13. 8. 2008 16:50)Tvoje tréninky jsou asi vážně dávno minulé =oD ;o) (neber si to osobně ;oD)...dneska už se toho na trénincích dělá skoro 2x víc, než před několika lety, ale tak - mezi námi děvčaty =oD...Nyo-chan z ní chtěla udělat takovou super ženu ^^ ;oD
^___^;
(Jeanne, 12. 8. 2008 21:10)no, už je to lepší.... ale když tak nad tím přemášlím, může se chlap přitáhnout stokrát na jedné ruce? hrozně reju, já vím, ale furt mi to nějak nesedí.... nechceš to přitáhnutí změnit na 15-25? vem si, že přitáhnout na jedné ruce, dejme tomu 55 kilo, je celkem makačka... A ty kliky bych taky ještě hodila tak aspoň na 50-60. Dalo b\ se říct, že bych to všechno ješztě snížila, ale to už je opravdu jen na tobě. I když... ty to cvičení asi píšeš podle sebe, když seš na tréninkum, že? Přiznám se, nemám absolutně ponětí, kolik se cvičí na trenáůech - doby mých tréninků jsou dávno minulé, takže jaksi nemám přehled ^__^; Už mlčím - jinak mě nebudeš mít ráda xD
Dílo dokončeno xD
(Nyoko, 11. 8. 2008 19:10)Tak jsem se konečně dokopala k tomu, to snížit :o) Spokojená Jeanne? :oP ;o) ^^ teď už by neměla vypadat jako kulturistka... xD
xD xD
(Nyoko, 10. 8. 2008 11:49)xD No jak se to vezme....^^ V první řadě dík za koment :o)...taky jsem si řikala, že je to na ní trochu moc a zamejšlim to o půlku snížit (jen se k tomu dokopat ^^)....ale když si vezmeš, že s tátou cvičí od malička, tak už je to pro ní vlastně nic...^^ Jinak máš pravdu...kulturistku z ní udělat nechci... xD ^^ to už by za ní tolik kluků nelezlo... xD ^^
neodeslalo či neodeslala? š__š
(Jeanne, 9. 8. 2008 18:48)
celou dobu od přečtení mám za to, že jsem sem už komentář psala - a já ho psala! Ale buď jsem to neodeslala nebo nastala nějaká chybka... Spíš to druhé ^^
Nyoko, je to hezký, ale namakanost Alex se mi zdá poněkud přehnaná. Na šestnáctiletou holku je 200 kliků apod hodně. Dalo by se říct, že i chlap se nadře a kdžy si představím, jak její ruce musí vypadat... ty vole, taková kulturistka xD. Já být tebou, tak to nějak snížím, ale je to jen na tobě ^^
Jo a přihiď sem pokráčko ;)
njn, co bys chtěla..?
(lowe-terri xD ::: sBéčko "aj láf jůů!", 3. 8. 2008 19:06)to patří k tomu, co bys chtěla? neboj, chystám se brzo n apokračování.. sem na to zvědavá
mno....^^
(Nyoko, 18. 2. 2009 7:36)