Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za zdmi panství Gibberthon hall - 1

11. 2. 2010

„Můj Lorde…,“ upoutal na sebe pozornost právě příchozí muž. Nejlepší přítel a rádce Lorda Simerona. Svou pravici, pevně zatnutou v pěst si položil na srdce, až poté poklekl a vzdal svému příteli úctu skloněním hlavy. Levicí pevně svíral meč u svého pasu. „…právě dorazila nová chůva,“ objasnil důvod svého vpádu do korunního sálu.

         „Ano, vím, že měla dnes dorazit. Proč tedy tolik povyku, Marco?“ upřeně hleděl na jeho mohutnou postavu.

         „Ona totiž…přinesla s sebou nemluvně, pane,“ vzhlédl. Své oči upřel na Simerona, který čekal, co za špatné zprávy mu Marco přináší. Sálem se rozlehl Simeronův hrdlení smích.

         „A to je vše, kvůli čemu za mnou přicházíš?“ zeptal se s úctou v hlase a vstal. Nemohl se však přestat smát. Marcův nechápavý pohled mluvil za vše. Myslel si, že Simerona dobře zná, ale od doby, kdy se před rokem stal otcem, ho mnohdy nepoznával.

         „Odpusť, příteli, ale nerozumím…,“ zmateně zakroutil hlavou.

         „Ano, to vidím.“ Simeron pobaveně přikývl a pokynul mu, aby vstal. „Vstaň už a nedělej si z toho těžkou hlavu, vyřídím to,“ položil mu ruku na rameno. „Teď můžeš jít, odpoledne se ještě uvidíme,“ mrknul na něj. Marcovi toto gesto neuniklo, lehce se usmál. Poklonil se a s důstojností jemu vlastní opustil korunní sál. „Morisi!“

         „Volal jste, pane?“ do sálu přispěchal bezmála čtyřicetiletý komorník a pokorně se poklonil.

         „Zaveď novou chůvu do připraveného pokoje. Řekni jí, že nemusí mít strach...jistě to pochopí. Až tak učiníš, zajdi za Richardem a vyřiď mu, aby vyrobil kolébku z kvalitního dřeva. Do večera ať s tím je hotov, jeden z vojáků ji u něj vyzvedne. Dobře mu za ni zaplatím, nezůstane škodný. Tohle je za tvou službu, teď už běž,“ přikázal mu a do ruky mu vtisknul menší sáček s penězi.

         „Děkuji, pane, vše zařídím,“ vysmeknul takovou poklonu, jakou mu v jeho letech záda dovolovala, a pospíchal pryč. Simeron za ním hodnou chvíli hleděl, dokud jeho pozornost neupoutaly kroky za jeho zády. Klapot podpatků se mísil s váhavým cupitáním drobounkých nožiček a na tváři se mu rozzářil láskyplný úsměv. Otočil se. Jediné dva drahokamy, které vyplňovaly místo v jeho srdci, stály naproti němu. Jeho drahá choť s jejich téměř ročním synem.

         „Dobré ráno, drahý,“ věnovala mu Carmen úsměv a odhalila před ním dvě řady dokonale rovných bělostných zubů.

         „Dobré, miláčku…už jsme se vyspinkali?“ odpověděl jí na pozdrav. Následující otázka ale patřila z větší části batoleti, které pevně svíralo matčiny ukazováky i přesto, že ho bezpečně držela za droboučká zápěstíčka a snažilo se udržet na svých nožkách. Carmen s neskrývanou láskou v očích přikývla.

         „Náš malý dareba už se tě nemohl dočkat, tatínku.“ Simeronův úsměv se změnil na lehce pobavený, když shlédnul dolů na svého syna. Malý Saphiroth se nemotorně pohupoval na místě, jak se snažil udržet rovnováhu, a kdyby neměl oporu v podobě Carmeniných prstů, nespíše už by spadl na zadeček. Jakmile však zaslechl poslední matčino slovo, zpozorněl a svá velká modrá kukadla upřel na Simerona.

         „Ta-ta!“ vykřikl spokojeně. Jeho malý obličejík se rozzářil a sálem se rozlehl dětský smích.

         „Ano, zlatíčko, táta…,“ rozplýval se Simeron.

         „Ta-ta…,“ opakoval ty dvě slabiky znova. Zaklonil hlavičku a zvědavě se podíval Carmen do očí, jako by se ptal, jestli může za ním. Na odpověď ovšem nečekal a vyprostil své ručičky z matčina bezpečného sevření. Nebezpečně se na chodidlech zhoupl dozadu a zpátky, po čemž sebou Carmen a dokonce i Simeron, který stál dobrý metr od něj, neklidně trhli. Saphiroth se však nehodlal jen tak vzdát a než ho stačily zachytit Carmeniny ruce, vykročil směrem k otci. Udělal svůj první krůček, za ním druhý a třetí. V očičkách se mu rozzářilo miliony hvězdiček, jak pomalinku, ale jistě ukrajoval ze vzdálenosti mezi nimi. Ještě kousek, už tam skoro bude. Jen pár desítek centimetrů ho dělilo od vysněného cíle. Oba jeho rodiče na něj dojatě hleděli a vychutnávali si ten jedinečný okamžik. Jejich syn právě udělal své první krůčky. To se musí náležitě oslavit.

Už jen poslední krůček a Saphiroth ve svých pěstičkách pevně sevřel Simeronovy kalhoty. „Hojů…,“ zaklonil hlavičku tak, aby na něj viděl a zvednul k němu ručičky. Svíráním pěstiček se přímo dožadoval, aby si ho vzal na ruku.

        „Ty jsi ale šikula…,“ sehnul se k němu. Uchopil ho v podpaží a vyzvednul do výšky. „…tátův veliký šikula!“ zatočil se s ním. Saphiroth vypísknul a šťastně se zasmál. Své maličké dlaně položil Simeronovi na tváře a opět na něj upřel své dvě velké modré studánky. „Miluji tě, poklade,“ zašeptal, políbil ho na čelo a přivinul si ho k sobě. „Tebe samozřejmě také,“ ujistil vzápětí Carmen, která teď stála vedle nich, a s čertíky v očích si ji za pas přitáhnul blíž. Něžně ji políbil na špičku nosu. Opřel své čelo o její a zadíval se do těch hlubokých modrých studánek, které jejich syn zdědil po ní. „Celé mé srdce patří jen tobě…,“ poté se zarazil. „…nebo alespoň půlka,“ dodal a oba se zasmáli. Políbili se. Jen něžný hravý polibek, kterým nahradili další slova. Saphiroth zvědavě sledoval jejich počínání, když mu zakručelo v bříšku a pozornost strhnul na sebe.

        „Psss…,“ řekl potichoučku s jemným podtónem výčitek ke svému bříšku za to, že je vyrušilo a opět vzhlédl ke svým rodičům. Ti na něj překvapeně hleděli. Saphiroth čekal, co se bude dít a zvednul koutky úst do nevinného úsměvu. Sálem se opět rozlehl pobavený smích.

        „Už jdeme papat, zlatíčko…,“ pohladila ho Carmen po hlavičce a všichni tři se vydali do hodovní síně.

 

 

Moris už z dálky zpozoroval drobnou postavu stojící pod velkým schodištěm v hale. Mohlo jí být necelých třicet let. U nohou jí ležel skromný hadrový uzel. S náhradními šaty, jak předpokládal. Usmál se, když si pozorněji prohlédnul její postavu. Na svůj věk měla neuvěřitelně ladné křivky. Prosté šaty, které halily její tělo, měla hezky nazdobené jemnými krajkami a přes ramena, přes která jí spadalo několik neposedných pramenů dlouhých, havranově černých vlasů, měla přehozený velký bílý šátek.

„Znamená to snad, že je…,“ podivil se, ale v polovině myšlenky se zarazil, když si všimnul malého uzlíčku nervů, který držela v náručí. Nervózně se rozhlížela kolem, a čím déle tam musela stát a čekat, tím více si k sobě onen uzlík tiskla. Jako by se bála, že jí spící nemluvně někdo vezme. Došlo mu, že tomu tak nebude. Proto ta kolíbka, pomyslel si. Nezdálo se mu však, že by její dokonalá postava byla někdy narušena těhotenstvím. Nedávalo mu to smysl. Její věk, dokonalá postava, bílý šátek a nemluvně v náručí mu nešly dohromady. Každopádně ptát se jí na to nebude, možná mu to časem poví sama. Teď, když ji pán tak milostivě přijal, bude mít dost času, aby se to dozvěděl. No, nebude ji už dál trápit, čím déle meškal s pozitivní zprávou, tím více mu připadalo, že se každou chvilku nervově zhroutí. Byla roztomilá. „Ehm…promiňte,“ odkašlal si. Leknutím málem vyletěla z kůže. Co nejněžněji k sobě přivinula nemluvně a nedůvěřivě k němu zvedla oči. „Omlouvám se, nezamýšlel jsem Vás vylekat,“ povzbudivě se usmál. Bohužel jí to na obavách neubralo. „Mé jméno je Moris a jsem komorníkem Lorda Simerona. Smím se zeptat jaké je Vaše ctěné jméno?“ Zkusil to z jiného soudku. A vida, zdálo se, že to začíná zabírat. Cítil významnou změnu atmosféry. Uvolnila se. Nemluvně v jejím náručí si brouklo, zavrtělo se a spokojeně spinkalo dál.

          „Melisa, pane…,“ promluvila a vykouzlila na své tváři nesmělý úsměv.

          „Krásné jméno, skvěle se k Vám hodí,“ zalichotil jí. Začervenala se. Z jejích očí však vyčetl obavy. Snad o své místo, snad o to dítě, které láskyplně tiskla k hrudi. Němě se ho ptala: „Jak se Lord rozhodl?“

          „Oh, promiňte, račte prosím,“ naznačil rukou směrem ke schodům a otočil se k odchodu. Na třetím schodě se podíval zpět, jestli jde za ním. Zmateně se zastavil. Stále ještě stála na svém místě a upřeně ho sledovala. Jakoby snad k té zemi přimrzla, pomyslel si. Mohla by klidně dělat jednu ze soch, které zdobily vstupní halu. „Následujte mě, prosím. Zavedu Vás do Vašich komnat,“ opakoval trpělivě. Konečně se pohnula. Sebrala ze země svůj uzel a vykročila k němu. „Výborně,“ usmál se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

..........

(Nyoko, 21. 2. 2010 21:24)

Omlouvám se, že jsem ještě nepřihodila slíbený pokráčko, ale nějak jsem se dneska zasekla, když jsem ho chtěla dopsat, tak ho sem hodím v průběhu týdne ;o)

:o)

(Nyoko, 14. 2. 2010 18:31)

Arigato Anito :o) no uvidíme, jestli bude co číst a hlavně jestli se to bude dát číst ^^ ;o) já jsem to pokráčko hodím, hned jak ho sesmolím ;o) ale nepředpokládám, že by to bylo dřív, jak za týden O:o) ;o)

...

(Anita, 14. 2. 2010 16:28)

*souhlasně kývá hlavou* - opravdu to začíná zajímavě. Vypadá to, že opět bude co číst...
@Luna: S tím mým pokráčkem to nevypadá zas tak černě. Já ho tam dodám, ale záleží pouze na mé lenosti, kdy se tak stane :)

Ty nadpisy zruším :oD

(Nyoko, 12. 2. 2010 13:13)

Další bude asi až příští víkend, uvidím, jak to stihnu ;o) děkuju za koment :o)

:)))

(Jeanne, 12. 2. 2010 9:26)

juhůů! :) toš a kde je další, hm, co? :D
líbí se mi to, má to zajímavý začátek, už se těším na pokráčko ^^