Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za zdmi panství Gibberthon hall - 2

16. 8. 2010

Melisa si v duchu oddechla. Byla odhodlaná vzdát se svého místa hned, jak by se jí jen pokusili naznačit, že malá Rebeca není vítána, ale přeci jen se její dušička tetelila radostí, když zjistila, že Lorda odhadla správně. Sám se před rokem stal rodičem a pouhé pomyšlení na to, že by mu snad někdo vzal jeho potomka, ho dokázalo rozzuřit. Proto také neměl to srdce vzít dítě někomu jinému, byť by to byla prostá služebná. Toho se také Melisa držela. Kdyby nebylo této skutečnosti, nikdy by se pro tak riskantní čin nerozhodla. Jiný šlechtic by byl schopen jí dítě vzít a poté ji ještě vyhodit jako prašivého psa, aby ji pro příště něco takového nemohlo napadnout. Takovému riziku by Rebecu nevystavila, i když nebyla její. Slíbila, že ji bude chránit. Že nedopustí, aby jí bylo ubližováno, a že z ní vychová pravou dámu, tak jak se na její poměry sluší. Pohladila ji po hlavičce. Jen se neboj, Rebeco Lilly of the Valley, jednou se dočkáš spravedlnosti, láskyplně se usmála. Do té doby tě budu střežit jako oko v hlavě, vtiskla jí jemný polibek na čelíčko a rozhlédla se okolo. Na podrobnější prohlídku panství bude mít času dost i později, ale když už je tady, alespoň si zapamatuje cestu, kterou přišla. To kdyby chtěla vzít nohy na ramena a rychle odsud utéct. Zasmála se své absurdní myšlence a zakroutila nad tím hlavou. Ještě tu není ani hodinu a už chce utíkat. Přešli velkou vstupní halu a zatočili do západního křídla. Melisa se dívala kolem sebe a pečlivě si do paměti ukládala všechno, co po cestě spatřila. Když uvážila, kdo panství vlastní a vzala v potaz honosnost tohoto místa, musela uznat, že Lord výzdobu pojal s rozvahou.

Až na schodiště, které halil červený koberec, nepokrývalo mramorovou podlahu nic. Po stranách chodeb stálo na kamenném podstavci po každých pěti metrech naleštěné rytířské brnění. Mezi nimi viselo na stěnách spousty krásných obrazů ve zlatých rámech a sem tam byl pod oknem nebo právě pod jedním z obrazů postaven malý dřevěný stolek s vázou čerstvých květin. Každý ze stolků byl originál a na první pohled bylo zřejmé, že je vyráběl jeden a týž člověk. Všechny stolky byly ručně vyřezávané. Deska byla vždy natřená na bílo a jediná noha, která byla na konci zahnutá a rozdělená do čtyř samostatných částí měla barvu zlata. Náležitou pozornost věnoval Lord i stavbě panství. Velkými zdobenými okny proudil do všech prostor dostatek světla a slunce svými hřejivými paprsky vytvářelo skrz okenní tabule pravidelné zlatavé proužky, v nichž se proháněla snítka prachu. Nebylo proto divu, že se na stěnách mezi jednotlivými okny nenacházelo moc loučí. V noci do chodeb nejspíš pronikalo tolik měsíčního světla, že louče nebyly potřeba. Byly zde spíš jen na efekt. Ani si nevšimla, že ji Moris po očku sleduje a snaží se jí z tváře vyčíst na co právě myslí.

Bylo mu jasné, že něco skrývá, ale bohužel nemohl přijít na to, co. Z jejích tmavě hnědých očí se nic zjistit nedalo, akorát si začal uvědomovat, že se v nich pomalu, ale jistě ztrácí. Odtrhnul pohled od její tváře právě včas. Ještě chvíli a nebyl by schopný racionálně přemýšlet. Na konci chodby otevřel jedny z mnoha vyřezávaných dubových dveří, které se v západním křídle nacházely. Jako pravý gentleman jí dveře přidržel a nechal ji projít první.

„Děkuji.“

Viděl, jak se začervenala a rozpačitě sklopila oči k zemi. Usmál se. Pro něj to byla samozřejmost, ale líbilo se mu pomyšlení, že svým chováním dokázal tak krásnou ženu přivést do rozpaků. Bude toho muset využívat častěji. Vešel za ní a s těžkým klapnutím dveře opět zavřel. Ocitli se v prostorné místnosti s krbem.

„Toto jsou odedneška Vaše komnaty. Na snídani, oběd i večeři musíte s ostatními služebnými do kuchyně k Amandě. Mimochodem je to skvělá kuchařka,“ pochválil Amandino kulinářské umění. Dokonce i sám Lord Simeron k ní potají chodí mlsat, pomyslel si. Usmál se nad tou představou. Melise o tom říkat nebude. Dřív nebo později na to přijde sama, až párkrát malý Saphiroth nebude k nalezení. Pán ho milerád na mlsandu bere sebou. „S celkovou náplní Vaší práce Vás u snídaně seznámí Amanda. Já teď musím odejít. Mám ještě něco k zařizování,“ otočil se ke dveřím a opět je otevřel.

„Promiňte,“ zastavila ho mezi futry. Tázavě se na ni podíval. „Nevím kudy do kuchyně,“ rozpačitě se usmála a upřela na něj své čokoládové oči. Moris se zasmál. Na to zapomněl. Že by už začínal stárnout?

„Omlouvám se. Projděte touto chodbou nazpátek, přes vstupní halu do východního křídla. Na konci narazíte na dubové dveře, nemusíte se bát, že je nepoznáte. Jsou jiné než ostatní. Za nimi jsou kamenné schody, vedoucí dolů do kuchyně,“ popsal jí cestu, jak nejlépe uměl, téměř neznatelně sklonil hlavu a s úsměvem na rtech odešel. Dveře se za ním s klapnutím zavřely a Melisa v pokoji osaměla. Chvíli se ještě dívala na místo, kde zmizel, a povzdechla si.

„Tak jsme zase sami,“ promluvila k malé Rebece, kterou opětovné klapnutí dveří probudilo. Upírala na ni svá malá kukadla a rozespale si pěstičkou jedno očičko promnula. Zívla si a párkrát zamrkala. „Budeme si to tu muset trošičku přestavět,“ mrkla na ni. „Ale necháme to, až po snídani… co ty na to, hm?“ usmála se, položila svůj uzel na zem a pošimrala ji na bříšku. Rebeca svým úsměvem odhalila bezzubé dásničky. „Tak jdeme papat,“ rozhodla za obě a po třetí otevřela tytéž dveře. Chodbou prošla zpět do vstupní haly a zamířila do východního křídla k dubovým dveřím, za kterými se měly skrývat kamenné schody. Cestou nepotkala ani jednu služebnou. Nejspíš už všechny budou na snídani, pomyslela si. Když však scházela točité kamenné schody, neslyšela z kuchyně nic, jen Amandin zpěv. Usmála se. Tohle dělávala často, když vařila. Potichu sešla poslední schod a zastavila se před pootevřenými dveřmi do kuchyně. Téměř neslyšně na ně zaklepala a s širokým úsměvem na rtech vešla dovnitř. Amanda se podívala na svého hosta. V očích se jí v tu ránu rozzářilo tisíce sluncí a zanechala své dosavadní činnosti, aby Melisu mohla uvítat.

„No, mě snad klame zrak. Meliso, jsi to ty?“ chvatně překonala krátkou vzdálenost mezi nimi a objala ji.

„Opatrně,“ napomenula ji s úsměvem. „Ať mi nepomačkáš Rebecu,“ upozornila ji na drobečka ve svém náručí. „Ráda tě zase vidím, Ami,“ dodala.

„Pro pána Jána… co to je za drobotinu?“ podivila se a spráskla ruce. „Snad ne tvoje?“ podívala se na ni. Za ta léta se ani trošku nezměnila. Tedy až na to, že povyrostla. „Ale co se divím, tak dlouho jsme se neviděly… pojď,“ čapla ji za ruku a posadila ke stolu. „Budeš mi muset všechno povyprávět. Jak ses měla celou tu dobu? Kterejpak štramák si tě namluvil? Je pohlednej? A seš s ním šťastná? Jak se jmenuje to Vaše drobátko? A můžu si ji pochovat? A kde se tady vůbec bereš?“ sypala na ni jednu otázku za druhou. Div, že se nezadusila, jak to všechno vzala jedním dechem.

„Ami, brzdi trošku,“ smála se Melisa. „Všechno ti povím hezky popořádku,“ ujistila ji a rozhlédla se po jejím království. Měla v kuchyni pěkně naklizeno a čisto. Také si na tom zakládala. Jakmile jí někdo vstoupil do kuchyně ušmudlaný nebo neměl umyté ruce, už ho hnala vařečkou. „Kde jsou služebné? Myslela jsem, že sem chodí jíst…,“ zeptala se a opět obrátila svou pozornost k Amandě.

„Už jsou dávno po snídani a každá si šla po své práci,“ odpověděla.

„Vážně? Žádnou jsem neviděla…,“ zamyslela se. Nemohla přeci jen tak přehlídnout člověka.

„Většina z nich je v prvním patře. Uklízí v komnatách šlechty. Nedáš si něco k snědku? Vypadáš hladově,“ prohlédla si ji kritickým okem.

„Aha…,“ přitakala. „… že se ptáš. Byl by hřích odmítnout. I jídlo za trest je od tebe jako o posvícení.“

„Pořád stejná,“ zasmála se Amanda a šla připravit něco k snědku.

„Mohla bys udělat trošku ovesné kaše pro malou?“

„Copak ty jí nekojíš?“ zarazila se.

„Ne, Ami, Rebeca není moje.“

„Není?“ nechápavě se na ni podívala.

„Není,“ odvětila. „Je to dcera Lady Lilly Claris of the Valley a Lorda Conrada of the Valley…“

„Ale kde jsi…,“ skočila jí do řeči. Melisa ji však nenechala domluvit.

„Udělej pro malou tu kaši a já ti to všechno převyprávím, ano?“ řekla s klidným úsměvem na rtech. Amanda přikývla. Za chvíli už seděla naproti ní a sledovala malou Rebecu, jak žužlá cumel s kaší.

„Tak…?“ prolomila ticho rušené pouze Rebečiným občasným zamlaskáním a pohledem se dožadovala odpovědi na svou otázku. Melisa do plic nasála pořádnou dávku vzduchu.

„Rebeca je dcera Lady a Lorda ze sousedního města. Narodila se na panství Semille hall, před dvěma měsíci. Určitě jsi o tom slyšela, byla to veliká sláva. Jen se prohrab v paměti,“ nabádala ji.
            „Když o tom tak mluvíš… máš pravdu. Posly ze Semille hall by nepřehlédl ani slepý,“ dala jí za pravdu. Dále se v tom však nepitvala. Svou pozornost plně obrátila k Melisynu vyprávění. Čím více se toho však dozvěděla, tím méně se jí to přestávalo líbit. „Nemůžu tomu uvěřit. Jak může být člověk schopný něčeho tak krutého?! Připravit takové drobátko o všechno, co na světě má…“

„To není člověk, Ami. Je to zrádce. Tyran a bezcitná zrůda!“ rozčílila se. „Ale já se postarám o to, aby za svoje činy zaplatil. Slíbila jsem to Rebece a svůj slib dodržím! Jednou získá zpět všechno, co jí právem patří, ale do té doby…,“ odmlčela se. Odhodlaně se podívala Amandě do očí a zvážněla. „Do té doby ji musím chránit.“

„Neboj se, tady je v bezpečí…obě jste tu v bezpečí,“ povzbudivě se na ni usmála a pohladila malou Rebecu po hlavičce. „Budu ti tu drobotinu střežit mezitím, co budeš mít svoji práci, dobře?“

„To by šlo? Ale, co když se to dostane až k lordu Simeronovi?“

„Neboj se nic, u mě bude v těch nejlepších rukách,“ mrkla na ni. „Však mi už si spolu nějak poradíme. Viď, princezno,“ pohladila ji ukazovákem na tvářičce. Rebece se koutek rtíků zvednul do nepatrného úsměvu, který odpovídal na všechny otázky.

„Dobrá tedy, hlavně, že jste se domluvily,“ rezignovala Melisa s úsměvem na tváři. „Ale jestli budu mít kvůli vám malér, máte mě na svědomí.“

Z kuchyně se jejich smích nesl kamennými chodbami a upozorňoval na poněkud nevhodnou dobu pro návštěvu. Vysoká postava zahalená ve stínu chladných stěn se zatvářila poněkud zklamaně a otočila se na podpatku. Díky absenci světla rozžehnutých loučí ji všudypřítomná tma pohltila jako malinu. Jen nepatrně slyšitelná ozvěna těžkých kroků dávala vědět o tom, že tam ještě před okamžikem někdo byl.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

honem

(Aranel , 3. 2. 2012 21:32)

je to zajímaví ale chce to pokračování tak honem jsem nedočkavá a určitě nejsem sama

^^;

(Nyoko, 25. 11. 2010 9:27)

Veretu, já vím, já vím... ^^ ale musím se přiznat, že se školou a brigádou nemám moc času si k tomu sednout. Samotnou mě to taky štve a ne, že ne. Já doufám, že se mi pokračování podaří napsat do vánoc ^^ slibuju, že si k tomu sednu ;o)

no tak??

(veretu, 24. 11. 2010 22:22)

hejhej, už jsou to skoro 3 měsíe, cos sem napodsled dala tuhle povídku... my nažhavení čtenáři tu čekáme slintajíc na monitor počítače!

^^ Já říkala, že to bude bolet xD

(Nyoko, 30. 8. 2010 15:40)

Ale když už si můžu vybrat, tak něco rychlýho xDD takže beru gilotinu všemi deseti ;o) a teď vážně, omlouvám se, že to tak dlouho trvalo a ještě k tomu zbytečně, ale jsem ráda, že se líbí :o)

@Nyoko

(Anita, 27. 8. 2010 9:38)

A přeješ si spíš gilotinu, konopnou kravatu nebo salvu kamení? *evil smile* Kdy že se tu objevil první díl? V únoru? :D (ehm, i když já mám se svou produkcí co říkat xD)
No povedlo se ti to, tak nás nenech dále čekat ;)

Kyš kyš... xDDD

(Nyoko, 24. 8. 2010 15:41)

Asi mě naši občasní návštěvníci zabijou, až si přečtou tenhle komentář, páč jsem zjistila, že jsem tohle měla napsaný už dloooouho dlooouho předtím, než jsem to sem dala ^^ ale nějak jsem si myslela, že to nemám dopsaný xDDD tak do toho... xDDDDDD to bude bolet :oD

...

(Luna, 21. 8. 2010 15:05)

áááá...narozdíl od tebe, mě múza ještě nenavštívila ^^; se z toho pos**u...pokráčko tu mělo bejt už v květnu a furt je tu ode mě velký kulový T_T