Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z nenávisti sláva - část 2

30. 5. 2008
„Lukasi…“ objala ho, jelikož ho už celé dva týdny neviděla, podívala se mu do očí a něžně ho políbila. „Jak bylo?“
„Dobře, ale stýskalo se mi,“ pevně ji objal, ale hned se odtáhl poté, co Noel sykla bolestí. „Co je?“ podíval se na ni nechápavě.
„Spadla jsem na tréninku,“ i když nerada zase mu zalhala. Nemůžu mu přece říct, co se děje doma.
„Musíš na sebe dávat pozor,“ něžně ji políbil. „Miluji tě,“ pošeptal jí a chtěl se jí podívat do očí, jenže Noel pokaždé pohledem uhnula. Promiň Lukasi, neumím milovat, vzdychla si, což jemu neuniklo. „Noel, co se děje a nelži mi!“ podrážděně se od ní odtáhnul.
„Mám před soutěží a bude ten koncert…“
„Proč mi lžeš?“ podíval se jí do očí a chytil ji za ruku.
„A nechceš mi ještě jednu vrazit?“ vytrhla se mu. „Víš ty co… běž do prdele,“ bez ohlédnutí utekla na své místo v parku, který byl za školou. Celou cestu běžela a začala se litovat, až když zakopla, uvědomila si, co udělala. „Ach jo…“ vzdychla si na hlas a už klidným krokem došla na svůj plácek. Jakmile uviděla suchou trávu, spadla do trávy a dívala se do nebe. Po chvilce vytáhla z tašky mobil a napsala Sáře sms: Zlato, jsem v parku, nechoď sem. Pa zítra, poté si vyndala mp3 a zaposlouchala se do písniček od the Veronicas. Bych mohla začít psát ten text, otočila se na břicho, vytáhla z tašky sešit a dala se do psaní, jenže každou stránku, kde bylo něco napsaný, vytrhla a poté roztrhala. A jéjej, zhrozila se času, který jí ukazovaly hodinky. „Trénink,“ vykřikla a rozeběhla se směrem k centru, kde ji čekal tvrdý tříhodinový trénink. Doběhla tam o deset minut později, rychle se převlékla a zapojila se do tance.
„Stop!“ zakřičel její trenér Alfonzo a podíval se naštvaně na Noel. „Co omluva? Hm? Nemůžeš si jen tak přitančit na parket jak se ti zlíbí. Nechodíš na balet, ale na parketovky, tenhle tanec je téměř celý z hip-hopu a ty si z toho děláš bůhví co.“
„Fajn. A teď když ses vyřval, můžu se zapojit?“ provokativně na něj upřela pohled. Debil jeden, co si o sobě myslí… To že byl mistr světa z něj nedělá boha.
„Noel, když si o mně myslíš, že se vytahuju atd., nedávej to tak najevo,“ mrknul na ni a pustil písničku. „A jedeme…“ jelikož Noel naštval, dodávalo jí to sílu, aby tancovala lépe než kdy jindy. „Tak si to představuju,“ začal tleskat a ostatní se k němu s radostí přidali. „Noel, sólo je tvoje,“ mrknul na ni. Ta mu padla kolem krku.
„Děkuji,“ jelikož cítila, že stojí jak solný sloup, odtáhla se od něho. „Stejnak jednou budu lepší než ty,“ neodpustila si škodolibou poznámku. Po třech úmorných hodinách si Noel myslela, že nedojde ani na zastávku, kde na ni čekala Sára.
 
„Ahoj.“ objala ji a sesunula se na lavičku vedle nich.
„Stalo se něco?“ zkoumavým pohledem si ji prohlídla od hlavy až k patě.
„No ani ne, ale Alfonzo mě málem nechal udřít se na parketu k smrti… No a asi jsem se rozešla s Lukasem,“ podívala se do země, protože nevydržela Sářin upřený pohled.
„To je vtip?“ nemohla popadnout dech a vzpamatovat se. „Máš ho přeci ráda.“
„Já ho miluji…“ zasekla se v půli věty. Já to řekla, nemohla tomu uvěřit.
„Noel, běž za ním, jestli je to tak, nekaž si víc život,“ snažila se jí poradit, ale sama dobře věděla, že ji neposlechne, protože Noel nikdy neudělala nic, co jí někdo řekl a moc dobře věděla, že omluvy za nic nestojí. „Posloucháš mě?“
„Jo, slyším… Jede bus,“ podívala se směrem k němu a zatáhla Sáru do autobusu. „Ty by sis ho nevšimla co?“ rýpla si do ní. „Nad čím přemýšlíš?“
„To je jedno, chci, abys byla v pohodě,“ sedla si na jejich stálé místo nahoře. „Dneska mi bulíky na nos věšet nebudeš?“
„Já ti ale nedávám na nos bulíky… Chci, abys taky žila… Nezaobírej se stále jen se mnou co mi je, jsem v pohodě,“ vlepila jí pusu na tvář a vystoupila o jednu zastávku dřív než Sára. Venku si Noel vyndala mp3 a šla klidným krokem domů a ani si nevšimla, že se již stmívá. „Kde jsi byla?“ křičela na ni matka ve dveřích.
„Je středa, mám přeci trénink,“ protočila panenky v sloup a snažila se projít.
„Copak jsem ti dovolila jít na trénink?“ s arogantním úsměvem se na ni podívala. Kráva, pomyslela si Noel, ale raději mlčela. „Mluvím s tebou!“ křikla na ni.
„Já vím a děsně mi to vadí,“ neudržela se Noel, v tom jí přilítla ze zadu facka, ani se neotočila, jelikož věděla, že je to její otec. „Já vás tak nenávidím,“ sykla bolestí, ale to říkat neměla, protože jejího otce to vyprovokovalo natolik, že do ní kopl a odešel. Já ho tak nesnáším, seděla u zdi a ani se nehýbala, protože nevěděla, jestli nějaký pohyb zvládne. V tom uslyšela v chodbě kroky. Pane bože, ať to není on, téměř se modlila, i když na boha nevěřila.
„Ty spratku jeden, neválej se tu! Čeká tě práce, kdo uvaří, vysaje?“ popadl ji za ruku a prudce ji zvedl. Noel sykla bolestí. „Nefňukej, jinak ti k tomu dám důvod. Dej si příklad ze své sestry,“ pohladil Lauru po tváři. „Jsi nesnesitelná,“ kopnul si do ní a Noel se sesypala na zem bolestí. Otec s ní ještě jednou trhnul, jenže znovu upadla bolestí. „Ty svině líná, jsem ti řek, že budeš uklízet,“ zatáhl ji do kumbálu, kde měli vysavač a ostatní prostředky na uklízení. „Za půl hodinu tu jsme, ať je uklizeno jinak uvidíš!“ třískl dveřmi a s Laurou a její matkou odešli jako spokojená rodinka. „Au,“ sykla bolestí, když si sáhla na modřinu, do které ji dneska kopnul. Vytáhla si z kapsy mobil a napsala Sáře: Přijeď prosím, nemůžu se ani zvednout, protože jediná ona měla klíče od jejich domu a jako jediná se jí nebude vyptávat a nebude jí muset nic vysvětlovat.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nadpis... :)

(Jeanne, 1. 6. 2008 17:35)

chudák Noel, té je mi fakt líto. bohužel, takoví lidi, jako ten její papínek, existujou.... a není to s něma lehký...
hezké, už se těším na pokráčko ^^ :)