Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z nenávisti sláva - část 3

3. 6. 2008
Za deset minut byla Sára u ní a zhrozila se, když Noel viděla. Beze slova jí pomohla se dostat do postele. „Noel, nemůžeš tu být,“ otočila se ve dveřích, když jí šla pro studený obklad.

„Sáro, já tu musím být, bylo by to ještě horší,“ přiznala respekt ze svého otce. „Ale… Mohla bych jít dneska k tobě?“ bez odpovědi jí Sára pomohla se dostat na nohy, sbalila jí pár věcí a odvedla Noel do auta, kde čekal její otec.

„Dobrý den.“ sotva ho pozdravila, jak ji to bolelo.

„Není ti nic?“ starostlivě se na ni otočil, když viděl zarudlá místa na obličeji, řekl „Nebudu se ptát, ale u nás ti to ošetřím,“ zachoval se jako vždy jako profesionální lékař, který respektuje pacientovo soukromí. „Posaď se,“ pobídl ji a šel si pro kufřík, kde měl věci na ošetření. „Noel ať ti to udělal kdokoliv, nemělo by mu to procházet,“ podíval se na modřinu na břichu.
„Pane Veselý, já vím, ale jsou věci, které se nedají vyřešit,“ vděčně se na něho podívala, ale on se věnoval modřinám a snažil se je co nejopatrněji ošetřit. „Děkuji,“
„Teď lež, Sára za chvíli přijde s jídlem… Doufám, že tě takhle vidím naposledy,“ sesbíral si věci ze země a odešel z pokoje. Ve dveřích se střetnul se Sárou, která nesla dva talíře s polívkou.
„Sáro, já nechci.“ Nemám chuť… Na nic, už si jen pomyslela.
„Musíš jíst, abys v pátek mohla na ten koncert,“ snažila se ji trochu povzbudit.
„Ale…“ nechtěla ani pomyslet, co se bude dít doma, protože po koncertu chtěla jít už domů.
„Bude to tak jak jsem řekla,“ skočila jí do řeči. „A žádný ale…“ podala jí tác s polévkou . Noel celou dobu přemýšlela nad slovy jejího otce. Co mám dělat? honila se jí hlavou stále jedna a ta samá otázka. „Noel, jdu umýt nádobí, tak si když tak lehni,“ snažila se s ní jednat normálně, protože věděla, že lítost by jí zrovna nepomohla. Když za deset minut přišla do pokoje, Noel již spala, proto si lehla naproti na postel, která patřila její sestře, která bohužel před půl rokem umřela. Chtěla jí všechno vrátit, protože v tu chvíli při ní stála Noel ze všech nejvíce. „Dobrou noc Noel… Dobrou noc Simon,“ přitiskla si na hrudník jejich společnou fotografii. Noel se probouzela každou hodinu, proto je nechal Sářin otec doma. „Tak co?“ optala se po ránu, když začala zase tupě zírat do stropu.
„Přemýšlím,“ odsekla Noel.
„Noel,“ sedla si k ní na postel. „To bude dobrý, máš mě a tady máš vždy dveře otevřený… Nezapomeň na to… Nikdy,“podívala se na tu samou fotografii co večer.
„Sáro, děkuji,“ řekla od srdce Noel.
„Neděkuj, taky jsi to pro mě udělala,“ podívala se ke dveřím, které se právě otevřeli a ve kterých stál její otec.
„Neruším?“ nakoukl do pokoje. Holky jen zavrtěli hlavou a on se tiše pustil do ošetřování Noeliných modřin. „Hotovo madam,“ sednul si na zem. „Co budete dělat?“
„Asi se učit, mohly bychom si zahrát na chytré slečny.“
„To určitě… Tak tu buďte hodný, a ty Noel… Lež!… Abys zvládla ten koncert,“ dal Sáře i Noel pusu na tvář a odešel do práce.
„Máš suprového otce,“ poznamenala Noel, když zmizel ze dveří.
„Vím a jsem za to vděčná, ale chtěla bych i mámu,“ trochu zesmutněla, i když svou matku nikdy nepoznala, protože o ně nestála. Nejlepší je nemít žádnou rodinu, pomyslela si Noel. Celé odpoledne se učily na testy, které je měly další den čekat. „Kam jdeš?“ vytřeštila oči Sára, když se Noel z ničeho nic zvedla.
„Promiň, ale nafukovací močák fakt nemám,“ usmála se a pokračovala ve známé cestě. „To mi teda dalo zabrat,“ objevila se po pěti minutách ve dveřích.
„No chvilku to bude trvat, aby to bylo ok,“ zopakovala jí, co teď slýchávala velmi často.
„Vím. Nebude vadit… když se natáhnu?“ necítila se moc dobře. Sára se zvedla a pomohla jí dostat se do postele. „Dobrou noc,“ řekly jednohlasně.
 
            Sára čekala v obývacím pokoji netrpělivě na svého otce, který se měl každou minutou vrátit z práce. Jakmile uslyšela chrastit klíče v zámku, vyskočila ke dveřím. „Tati, mám strach… Noel už spí od tří a nemůžu ji vzbudit,“ řekla ustrašeně. Její otec popadl kufřík, který si položil vedle botníku a šel do pokoje.
            „Sáro, normálně spí,“ pohladil Sáru po vlasech. „Neřekne mi už nikdo, co se stalo?“ podíval se na ni.
            „Tati, nemůžu, možná ti to řekne, ale sama,“ podívala se provinile do země.
            „No ale ten pátek moc nadějně nevypadá, vždyť je to už pozítří,“ připomněl, jak rychle ten čas běží. Sára se mlčky usadila na postel a snažila se soustředit na učení.
 
            „Sáro vstávej,“ snažila si ji probudit Noel. Jenže ona se vždy otočila a zachumlala se víc do deky. „Sáro, ale,“ praštila do deky.
            „Proč neležíš?“ podívala se na Noel vyčítavě.
            „Je mi už líp. Půjdu do školy,“ řekla s dobrou náladou.
            „Tak to asi ne,“ ozvalo se od dveří a obě dvě se za hlasem otočily. „Budeš ještě odpočívat, abys mohla zítra na koncert,“ ukázal dva lístky.
            „Jsi skvělej,“ objala ho Sára a s úsměvem se pustila do příprav do školy. „Noel máš tu písničku?“
            „Tu minutu můžu vymyslet i dnes,“ usmála se na ni. Sára jí vlepila pusu na tvář a bez rozloučení utíkala do školy.
            „Vidím, že je ti líp,“ podíval se na Noel Sářin otec. „Posaď se.“
            „Děkuji,“ řekla po chvíli trapného ticha.
            „Noel, nemusíš děkovat, jen chci vědět co se děje, ale nemusíš to říkat,“ chtěl se zvednout k odchodu.

          „Tak dobře, ale žádný poznámky.“

            Sářin otec jen přikývl a usadil se vedle ní na postel.  „No vlastně všechno to začalo před deseti lety, kdy se začalo ukazovat, že nejsem jako má sestra… Jednou jsme se popraly a já jí zlomila nos. Matka mi nadávala celý večer, a když přišel domů táta, zbil mě jako psa… Pamatuju si, že jsem brečela a křičela, ať mě nechá, ale jeho to ještě více povzbuzovalo a kopal čím dál víc….“ utřela si slzy, které se jí koulely po tváři. „Týden jsem nemohla mezi lidi, poté co jsem se uzdravila, jsem byla něco jako jejich služka, chovali se ke mně jako k psovi… Jenže já našla útěchu v tanci a mlčky jim posluhovala, až v patnácti jsem to nevydržela a řekla jim, že toho mám dost…. Otec mě zbil a matka na mě křičela, nemůžeš být aspoň chvíli jako Laura…. Já jsem byla hloupá a odpověděla, že ani za milion, tak mi stanovili pravidla, jako že do stmívání musím být doma a tak… Pokaždé co jsem to nechtěně porušila, mě táta skopal mezi dveřmi a matka se sestrou se smály tomu, jak brečím…“ podívala se na něho.

 „Kristepane, a to jsi vydržela deset let?“ nemohl uvěřit, čím si musela projít.
„No už je to deset let, proto chci tak rychle vypadnout.“
„Noel, děkuji za důvěru, ale půjdu k sobě. Měj se krásně,“ odešel jako spráskaný pes z místnosti, protože takovou pravdu si nechtěl připustit. Noel se slzama v očích a s čerstvými vzpomínkami napsala ten text, který se snažila tak dlouho napsat. Sára přišla až v půl šestý, i když škola byla jen do dvou. „Kdes byla?“ vyděšeně se zeptala Sáry.
„Noel, promiň, měla jsem dát vědět, ale Tomáš mě pozval na zmrzlinu…. Je boží…. Jsem zamilovaná…“ přiznala a lehla si na postel. „Ale na zítra jsem připravená!“ zářila štěstím.
„Já taky, dneska bych už zvládla i trénink, ale nemohla jsem jít… Znáš svého otce…“
„Znám… Máš už ten text?“ náhle se otočila na Noel.
„Mám, ale zítra ho uslyšíš…dám ti i překlad neboj…“ rýpla si do své kamarádky, protože dobře věděla, že angličtina není její silná stránka.
„Dík,“ zachumlala se do peřiny. „Dobrou noc,“ otočila se zády k Noel a snažila se usnout.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář